Postavíme v kosmu městečka?

O velkých kosmických stavbách uvažoval na přelomu 19. a 20. století už Konstantin Ciolkovskij. Bylo mu ale jasné, že jejich uskutečnění není záležitostí nejbližších let, ale bude se jednat o projekty realizovatelné až v příštích staletích.

Podobně uvažoval koncem šedesátých let minulého století známý britský spisovatel Arthur C. Clark, který v jednom svém odhadu budoucího vývoje astroinženýrskou činnost položil za rok 2100. Clark ve svých prognózách dosáhl poměrně dobré přesnosti - jeho předpovědi ze začátku padesátých let učiněné na období 1960 až 1970 vyšla s přesností 70 procent. Tady ale bylo časové období poměrně blízké a předpověď vývoje na mnoho let dopředu už nemusí dosahovat takové přesnosti. K této Clarkově vizi jedna poznámka: pro rok 2010 v ní předpokládal, že bude řízeno počasí a my máme problém počasí předpovědět s dostatečnou přesností na týden dopředu!

Jiná prognóza ze stejné doby předpokládala, že v roce 1985 se uskuteční let lidí na Mars (v roce 2012 o takovém letu jen diskutujeme), v roce 1986 bude vyslána sonda za hranice sluneční soustavy (ve skutečnosti byla taková sonda, Voyager 1, vypuštěna v roce 1977 a v současné době se pohybuje na hranici heliosféry), v roce 1990 měla být postavena stanice na Marsu, v roce 2023 měl být uskutečněn první automatický let k Plutu (sonda New Horizons, startující v roce 2006, doletí k Plutu v roce 2015) a v roce 2050 by měl být zahájen let lidí mimo sluneční soustavu (o tom se nyní ani neuvažuje).

Ale vraťme se ke stavbám obyvatelných ostrovů. Od počátku letů do vesmíru se objevovaly návrhy vybudování velkých základen nejrůznějších typů. Z pohledu výstavby stanice (kosmického městečka) byly nejčastěji navrhovány konstrukce sestavované z menších celků. Nejvíce byly navrhovány k využití horní stupně raket, které by se na oběžné dráze přebudovaly na obytné a vědecké prostory, a která by se postupně sestavovaly do základen tvaru disků a prstenců. Tato tělesa, jejichž průměr měl dosahovat několika stovek metrů, se měla pomalu otáčet kolem osy a na jejich obvodu by tak díky odstředivé síle panoval určitá umělá tíže. Pro porovnání: současná Mezinárodní kosmická stanice má rozměry asi 50 krát 100 metrů.

Další navrhované stavby by byly omezeny rozměry nákladových prostorů nosičů. Do omezeného prostoru tak měly být uloženy konstrukce, které by se na dráze automaticky rozložily, případně by se nafukovaly. Tyto jednotlivé moduly by se pak sestavovaly do větších celků, jež by měly tvar kruhu nebo konstrukce rozvíjející se jako větvoví stromů. Také u těchto stanic se uvažovalo s umělou tíží.

V roce 1975 sponzoroval NASA program Taurus, v jehož rámci skupina inženýrů, vědců, architektů a studentů vytvářela studii, jak by mohli v budoucnu lidé žít ve vesmíru. Výsledkem jejich snažení byla konstrukce o průměru jedné míle (1,6 km), kde by mohlo bydlet až 10.000 lidí. Materiál pro stavbu by byl získáván z Měsíce, energii pro kolonii měly dodávat sluneční baterie a potravu měla zajistit farma o rozloze 100 akrů. Richard Johnson ze střediska NASA Ames Research Center uváděl, že projekt by mohl být realizován do roku 2000.

Na základě projektu Taurus předložil profesor fyziky na Princetonské univerzitě Gerard O'Neill, který navrhl postavit obydlí pro kosmické kolonisty v libračních bodech L4 a L5 soustavy Země - Měsíc. Pro výstavbu by byl použit materiál "vystřelovaný" z Měsíce. Na Měsíci měly být připravovány "cihly" o hmotnosti 10 kg, které by byly elektromagnetickým dělem vystřelovány směrem k libračním bodům. Materiál by byl ve vesmíru zachycován automatickými sondami a dopravován na místo výstavby. O'Neill tvrdil, že s výstavbou by se mohlo začít ve druhé polovině osmdesátých let a první objekt by mohl být dokončen po roce 1990. Objekt měl mít tvar dutého válce nebo koule, které by se rychle otáčely kolem osy a opět vytvářely umělou tíži. O'Neill, přestože na studii získal 25 tisíc dolarů od NASA, nebral ohledy na současný stav kosmonautiky a uvažoval s technikou, kterou žádná kosmická mocnost nemá k dispozici ani počátkem 21. století.

Další variantu sídel v kosmu navrhl americký fyzik Freeman Dyson. Dyson uvažoval přizpůsobit pro usídlení lidí asteroid nebo kometu prolétající v nevelké vzdálenosti od Země. Těleso by nejdříve bylo umístěno na vhodnou dráhu kolem Slunce, aby byla zajištěně tepelná pohoda, a poté by se z asteroidu nebo komety postupně budovalo sídlo pro malou skupinu lidí. Dyson předpokládal stavbu řady takových kolonií, které by izolovaně žily ve vesmíru. A na některých by se shromáždili výjimeční jedinci, kteří by tak byli ukryti před nepříznivým vlivem. Dyson v tom viděl nejlepší způsob, jak zajistit další pokrok lidstva.