Pilotované kosmické stanice - nastupují opraváři

V říjnu 1984 se z orbitální stanice Saljut 7 vrátila v kosmické lodi Sojuz-T 11 třetí základní posádka (Kizim, Solovjov, Aťkov) a všeobecně se očekávalo, že na jaře následujícího roku poletí ke stanici nová posádka.

Kosmonauti Džanibekov a Savinych

Posádka pro následující misi byla vytvořena z oddílu sovětských kosmonautů, kteří od roku 1982 trénovali v rámci vojenského využívání orbitálních stanic a jejich příprava byla zaměřena kromě letů v lodích typu Sojuz i na lety v TKS-3. (TKS byla pod kódovým označením Kosmos vypuštěna jen v bezpilotní verzi a posloužila k dopravě nákladů na orbitální stanici.) První vojenskou misí na stanici Saljut 7 měl být Sojuz-T 13 a jeho posádku měli tvořit Viktor P. Savinych, Vladimir V. Vasjutin a Aleksandr A. Volkov. Do záložní posádky byli jmenováni Aleksandr P. Aleksandrov, Jevgenij V. Salej a Aleksandr A. Viktorenko.

Namísto startu pilotované expedice ale 11. února 1985 (v 9:23 hod. moskevského času) došlo na Saljutu 7, který létal v bezpilotním režimu, k závadě a v jejím důsledku došlo ke ztrátě elektrické energie. Už za několik minut je tato informace známa také v Houstonu. Se ztrátou energie souvisela i ztráta orientace a orbitální stanice se stala neovladatelným tělesem. Proto byla 1. března 1985 vydána agenturou TASS zpráva, že letem tří základních a čtyř návštěvnických posádek skončilo využívání stanice Saljut 7 a plánovaný program prací byl v letech 1982 až 1984 zcela splněn. Oficiálně byl sice program Saljutu 7 uzavřen, ale vedení sovětského kosmického programu nechtělo stanici odepsat a doufalo, že se podaří stanici zachránit. Jisté zkušenosti s opravou stanice už sovětští kosmonauti měli, neboť "za chodu" už prováděli generální opravu předchozí stanice Saljut 6, ale propastný rozdíl byl v tom, že nyní měla být zachráněna stanice, která "nespolupracovala".

Pro záchrannou expedici, jaká v historii sovětské kosmonautiky neměla obdobu, byla vybrána posádka ze zkušených kosmonautů, kteří měli zkušenost s prací na orbitální stanici. Velitelem hlavní posádky byl jmenován Vladimir Džanibekov (na stanici Saljut 7 byl již dvakrát a byl to jeho pátý let do kosmu), palubním inženýrem Viktor Savinych, který se připravoval na dlouhodobý pobyt na Saljutu 7. Záložní posádku pak tvořili Leonid I. Popov (velitel) a Aleksandr P. Aleksandrov (palubní inženýr); opět tedy jeden zkušený kosmonaut a jeden člen původní posádky.

Kosmonauti - opraváři odstartovali ke stanici Saljut 7 v kosmické lodi Sojuz-T 13 dne 6. června 1985 a pro přiblížení se k "mrtvé" stanici byly rezervovány dva dny letu. Protože nebyl znám přesný stav stanice, bylo rozhodnuto, aby přibližování ke stanici bylo co nejpomalejší. Džanibekov převzal ruční řízení již ve vzdálenosti 10 km (v [2] se uvádí v 530 metrech) od stanice (standardně se automatika stará o přiblížení na vzdálenost řádově stovky metrů) a přibližování řídil pomocí laserového dálkoměru. Když se Sojuz přiblížil ke stanici na 200 metrů, bylo další sbližování zastaveno a kosmonauti pomalu obletěli celý Saljut 7 a pořídili její snímky. Současně byl vysílán do řídicího střediska televizní obraz. Podle vizuálního pozorování nebyl plášť stanice porušen a stanice byla stabilní. Na dráze se pomalu otáčela kolem podélné osy, ale panely slunečních baterií nesměřovaly na Slunce, což odpovídalo ztrátě elektrické energie.

Džanibekov poté zahájil sbližovací manévr a podařilo se mu připojit Sojuz-T 13 k přednímu stykovacímu uzlu. Bylo to první spojení sovětské kosmické lodě s objektem, který nespolupracoval. Kosmonauti poté provedli kontroly hermetičnosti a po ověření, že ve stanici je dýchatelné atmosféra přestoupili do Saljutu 7. Stanice byla bez elektřiny a tak prvním logickým krokem bylo obnovit provoz systému dodávky proudu. Kosmonauti prověřili stav všech osmi akumulátorů stanice, vyřadili dva vadné a zbylé připojili přímo ke kabelům vedoucích od panelů sluneční baterie. Zjistilo se totiž, že potíže způsobil vadný vypínač, který odpojoval přívod proudu do akumulátorů v případě jejich plného nabití. Indikoval stále plné nabití, přestože akumulátory se postupně vybíjely.

Po zorientování panelů slunečních baterií na Slunce (pomocí transportní lodě Sojuz-T) se akumulátory dobíjely 24 hodin a po tuto dobu museli kosmonauti čelit nízkým teplotám. Podle výpočtu letového střediska se teplota uvnitř stanice pohybovala kolem -10°C (ke zjištění byla použita metoda plivnutí na stěnu stanice a měřil se čas úplného zmrznutí - což bylo 10 vteřin). Teplotní čidla nebyla nastavena na měření tak nízkých teplot. Teplota uvnitř stanice se začala zvyšovat od 10. června a do té doby museli kosmonauti pracovat v zimní ústroji - včetně kožených čepic. A pokud se týká vlhkosti vzduchu, tak normálních hodnot bylo dosaženo až na konci července. Nepříjemným důsledkem chladu bylo i zamrznutí pitné vody v zásobníku Rodnik a kosmonauti museli vystačit se zásobami, které si přivezli v lodi Sojuz. Voda v systému Rodnik, který tvoří dvě nádrže po 200 litrech, začala rozmrzat až 16. června a kosmonauti do té doby trpěli nedostatkem pitné vody.

Díky obnovené dodávce elektrické energie mohli kosmonauti uvést do provozu životně důležité systémy stanice - regenerace vzduchu, termoregulace a orientace stanice. Současně také pozemní středisko získávalo telemetrická data o stavu jednotlivých systémů stanice a mohlo tak objektivně posoudit stav celé stanice. 13. června bylo po vyhodnocení všech informací rozhodnuto, že mise bude pokračovat a bylo schváleno vypuštění nákladní lodi Progress 24 s nezbytnými zásobami, potřebným vybavením a náhradními díly (Progress se k zadnímu stykovacímu uzlu připojil 23. června). Stanice se tak dostala do běžného provozu a už 19. června byly zahájeny první vědecké experimenty.

2. srpna vystoupili Džanibekov se Savinychem do volného vesmíru a upevnili na panel slunečních baterií doplňkové bloky, které na stanici dopravila nákladní loď Progress 24. Na další dva panely slunečních baterií byly doplňkové panely namontovány již dříve při výstupech Ljachova a Aleksandrova (v listopadu 1983) a Kizima se Solovjovem (v květnu 1984). Během výstupu kosmonauti ještě instalovali na vnější straně stanice sovětsko-francouzský experiment, který byl zaměřen na sběr meteorického prachu. Efektivnost slunečních baterií, včetně nových doplňkových panelů, byla komplexně prověřena 20. srpna a bylo konstatováno, že potíže s dodávkou elektrické energie i přes degradaci původních článků sluneční baterie stanici nehrozí.

Dvoučlenná posádka Džanibekov a Savinych pracovala na stanici do 18. září 1985, kdy se k zadnímu stykovacímu uzlu připojila transportní loď Sojuz-T 14, jejíž tříčlennou posádku tvořili Georgij Grečko, Vladimir Vasjutin a Aleksandr Volkov. Zkompletovala se tak základní posádka (Savinych, Vasjutin, Volkov), která se připravovala k dlouhodobému letu, a "přebývající" Džanibekov s Grečkem se 25. září vrátili v lodi Sojuz-T 13 zpět na Zemi.

O stanici Saljut 7 a problémech kolem ní byl natočen dokumentární film "Bitva o Saljut", který je možno shlédnout na http://tvroscosmos.ru/frm/films/salut.php.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Codr: O kosmických dnech a nocích, Práce, Praha 1987
[2] J. Drnec: Nová směna na Saljutu 7 - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1985, čísla 18 a 19
[3] P. Lála: Přehled kosmonautiky v roce 1985, ČTK, Praha 1986
[4] http://www.astronautix.com/flights/soyzt13a.htm[5] http://www.lib.cas.cz/space.40/[6] http://www.multilingualarchive.com/ma/dewiki/en/Sojus_T-13

-----
Příště: Rakety v automobilech; plánované zveřejnění: 13.2.2012.