Pilotované kosmické stanice - mezinárodní posádky

Sovětská orbitální stanice Saljut 6, která byla vybavena dvěma stykovacími uzly, umožnila, aby se na její palubu kromě základní posádky podívaly i tzv. "návštěvnické posádky" (экспедиции посещения).

Vladimír Remek

A v rámci programu Interkosmos, do kterého byly zapojeny všechny tehdejší státy socialistického tábora, bylo rozhodnuto, že členy těchto posádek budou kosmonauti ze socialistických zemí. Vedle vědeckých cílů se tak plnil i politický cíl: ukázka převahy těchto zemí nad Západem.

Na začátku roku 1977 bylo sovětskými plánovači stanoveno, že na orbitální kosmickou stanici Saljut 6 budou vyslány dvě základní dlouhodobé expedice a čtyři návštěvnické, z nichž první bude ryze sovětská, a další tři budou mezinárodní. Vzhledem k předchozím aktivitám v rámci programu Interkosmos bylo rozhodnuto, že v prvních posádkách budou kosmonauti Československa, Polska a Německé demokratické republiky. Současně byly sestaveny posádky, které zahájily výcvik.
Do dlouhodobých základních posádek byli určeni: V. Kovaljonok s V. Rjuminem, J. Romaněnko s A. Ivančenkovem, V. Ljachov s G. Grečkem a L. Popov s V. Andrejevem. Z těchto čtyř posádek byly dvě hlavní a dvě záložní. Současně byla určena i první návštěvnická posádka ve složení V. Džanibekov a P. Kolodin a jejich zálohu tvořili V. Lazarev a O. Makarov.

V létě 1977 bylo zformováno šest mezinárodních posádek se zařazením kandidátů z ČSSR, Polska a NDR. Nastalo vyjednávání, která země bude mít čest být první, a spory byly poměrně dlouhé a vzrušené. Jednota nepanovala ani na sovětské straně, ale nakonec byl přijat výsledek, že jako první poletí československý kosmonaut, poté polský a jako třetí východoněmecký. Nemalou roli hrál i fakt, že Československo se účastnilo nejen všech projektů programu Interkosmos, ale podílelo se i na několika projektech sovětských.

9. října 1977 odstartovala transportní loď Sojuz 25 s kosmonauty V. Kovajonkem a V. Rjuminem, ale vinou chybné činnosti posádky se nepodařilo spojení se stanicí Saljut 6 a kosmická loď se po po dvoudenním letu vrátila zpět na zem. V důsledku toho byly ještě v říjnu "přeobsazeny" základní posádky tak, aby v každé z nich byl alespoň jeden kosmonaut se zkušeností z předchozího kosmického letu. Bylo vytvořeno pět dvojic základních posádek: Romaněnko - Grečko, Kovaljonok - Ivančenkov, Ljachov - Rjumin, Popov - Lebeděv a Zudov - Andrejev. Mezinárodních posádek se změna nedotkla, neboť už při jejich sestavování byl velitelem každé z nich určen sovětský kosmonaut s letovými zkušenostmi.

V prosinci 1977 odstartovala ke stanici Saljut 6 kosmická loď Sojuz 26 s kosmonauty J. Romaněnkem a G. Grečkem (záložní posádku tvořili Kovaljonok s Ivančenkovem). Po úspěšném spojení se stanicí do ní přestoupili a zahájili dlouhodobou expedici. V lednu se ke stanici Saljut 6 vydala první návštěvnická posádka tvořená sovětskými kosmonauty Džanibekovem a Makarovem.
Po jejich návratu bylo na začátku února 1978 potvrzeno složení první mezinárodní návštěvnické expedice. V hlavní posádce byli A. Gubarev a V. Remek, záložní tvořili N. Rukavišnikov a O. Pelčák. Termín letu byl stanoven na březen a délka letu sedm dní.

3. března 1978 odstartovala z kosmodromu Bajkonur kosmická loď Sojuz 28, která dopravila na stanici Saljut 6 první mezinárodní posádku. Československý kosmonaut Vladimír Remek se tak stal prvním kosmonautem z jiné země než SSSR nebo USA (a 87. kosmonautem celkově). Mezinárodní posádka pracovala na stanici do 10. března a poté se návštěvnická posádka vrátila zpět na zem. Krátce po ní ukončila pobyt na stanici i hlavní posádka a 16. března se také vrátila na zem.

V první polovině roku 1978 přijeli do Sovětského svazu kandidáti na kosmický let z dalších pěti socialistických zemí zúčastněných v programu Interkosmos. A v téže době bylo přijato vedením programu mezinárodních letů zajímavé rozhodnutí, že totiž další "interkosmonauti" odstartují v pořadí zemí podle ruské abecedy. Toto rozhodnutí se ovšem netýkalo posádek z Polska a NDR, která již byly připraveny ke svému letu.

V polovině června 1978 obydlela stanici Saljut 6 druhá základní posádka ve složení V. Kovaljonok, A. Ivančenkov. A už 28. června k nim dorazila návštěvnická posádka, kterou tvořili sovětský velitel P. Klimuk a polský kosmonaut-výzkumník M. Hermaszewski. Záložní posádka byla ve složení V. Kubasov a Z. Jankowski. Sovětsko-polský let trval sedm dní a kosmická loď Sojuz 30 s kosmonauty se úspěšně vrátila na zem.
Třetí mezinárodní posádka odstartovala k Saljutu 6 v kosmické lodi Sojuz 31 na konci srpna 1978 a do kosmu odletěli V. Bykovskij a S. Jähn; v záložní posádce byli V. Gorbatko a E. Köllner.

Na začátku roku 1979 vstoupil do organizace Interkosmos Vietnam a poslal své kandidáty na kosmický let do Moskvy. Díky dříve přijaté zásadě abecedního pořádku zemí ihned přeskočil tři jiné země, jejichž kandidáti již rok trénovali ve výcvikovém středisku. (Písmeno "v" v ruské abecedě je na třetím místě v pořadí.)

V dubnu 1979 odstartoval Sojuz 33 s kosmonauty N. Rukavišnikovem a bulharským G. Ivanovem. 11. dubna při přibližování k orbitální stanici ale došlo k poruše hlavního motoru lodi a spojení se stanicí muselo být odvoláno. Havarijní situaci se podařilo vyřešit a kosmická loď se s oběma kosmonauty vrátila na zemi. Vzhledem k mimořádné události během letu byl let následující návštěvnické posádka zrušen a kosmická loď Sojuz 34 odletěla ke stanici Saljut 6 v bezpilotním režimu. Náhradním bulharským kosmonautem byl A. Alexandrov, který se, jako jediný z náhradníků interkosmonautů, podíval do kosmu. V červnu 1988 na Sojuzu TM-5 navštívil stanici Mir.
K bulharskému kosmonautovi jedna perlička: jeho původní rodné příjmení bylo Kakalov a teprve krátce před kosmickým letem mu byla schválena změna příjmení s odůvodněním, že v některých slovanských jazycích má jeho příjmení pejorativní význam.

Mezinárodní posádky pokračovaly v misích ke stanici Saljut 6 i v roce 1980. Jako první se k ní vydali 27. května kosmonauti V. Kubasov a B. Farkas; záložní posádku tvořili V. Džanibekov a B. Magyari. Kubasov s Farkasem startovali v lodi Sojuz 36 a po sedmidenním letu se vraceli na lodi Sojuz 35, s níž ke stanici přiletěla čtvrtá základní posádka L. Popov a V. Rjumin.

V červenci 1980 byl členem mezinárodní posádky vietnamský pilot Phan Tuan, který se kosmického letu zúčastnil již po šestnáctiměsíčním výcviku - do oddílu interkosmonautů byl zařazen v dubnu 1979. Velitelem tohoto letu (na lodi Sojuz 36) byl zkušený sovětský kosmonaut V. Gorbatko, pro něhož to byl již třetí let do kosmu. Záložní posádku tvořili V. Bykovskij a Bui Thanh Liem (ten krátce po skončení kosmonautického výcviku, 1. září 1981, zahynul při havárii stíhačky MiG-21).

Dalším v pořadí interkosmonautů byl zástupce Kuby. Na lodi Sojuz 38 odstartovali 18. září 1980 J. Romaněnko a kubánský pilot A. Tamayo Mendez ke svému téměř osmidennímu letu. Záložní sovětsko-kubánskou posádku tvořili J. Chrunov a J. A. Lopez Falcon.

Další mezinárodní posádky na Saljutu 6 spolupracovaly s pátou základní posádkou složenou z kosmonautů V. Kovaljonoka a V. Savinycha, kteří na stanici pracovali od 13. března 1981. Už 23. března se ke stanici připojila kosmická loď Sojuz 39 s V. Džanibekovem a mongolským kosmonautem D. Gurragčá. Záložníkem Gurragči byl M. Ganzorin, který byl absolventem Kyjevského polytechnického institutu (obor tepelná energetika) a před zařazením do týmu kosmonautů pracoval v Institutu fyziky a techniky Mongolské armády - byl tak jediným členem týmu interkosmonautů, který nebyl vojenským pilotem. Po týdenním společném letu na stanici Saljut 6 se návštěvnická posádka vrátila na zem.

Necelé dva měsíce poté odstartovala poslední mezinárodní posádka z úvodní etapy programu Interkosmos. Na lodi Sojuz 40 se ke stanici vydali L. Popov a první rumunský kosmonaut D. Prunariu (záložníkem byl D. Dediu). Rumunský kosmonaut byl ve výcvikovém středisku od března 1978 a na svůj let tak musel čekat více než tři roky.

Krátce po skončení sovětsko-rumunského letu se na zemi vrátila i základní posádka ze Saljutu 6 a orbitální stanice osiřela. V červenci 1982 byla nevedena k řízenému zániku nad Tichým oceánem (zanikla po 1764 dnech letu). V té době už na oběžné dráze pracovala další sovětská orbitální stanice Saljut 7 a ve výcvikovém středisku se připravovali kosmonauti dalších zemí ke svým kosmickým letům.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Elsztein: Polska w Kosmosie, Wydawnictwa Komunikacji i Łączności, Warszawa 1978
[2] M. Codr: Sto hvězdných kapitánů, Práce, Praha 1982
[3] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[4] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[5] http://www.lib.cas.cz/space.40/[6] http://ruscosmos.narod.ru/KA/glavnaia/SALUT/okssalut.htm

-----
Příště: Nacistický raketový program; plánované zveřejnění: 23.1.2012.