Ruské řídicí středisko letu

Středisko řízení letů je největší ruské vědecko-výzkumné pracoviště Federální kosmické agentury Ruska. Středisko nesleduje jen pilotované lety, ale podílí se na řízení dalších ruských kosmických objektů.

Střediska řízení letu jsou důležitou součástí pozemních struktur všech kosmických agentur a organizací, která se zabývají výzkumem a využíváním kosmického prostoru. Řídicí střediska jsou organizována podle potřeby jednotlivých experimentů a rozsah jejich velikostí je od několika jednotlivců až po kolosy využívající i několik stovek pracovníků. Malá jsou zřizována individuálně pro potřebu sledování a řízení jednotlivých satelitů a fungují jen po dobu experimentu, velká střediska jsou určena zejména pro podporu pilotovaných kosmických letů a fungují dlouhodobě. Pracovníci těchto středisek se často neobjevují v novinových článcích a jejich práce je prezentována v případech vyřešení kritických situací (příkladem může být film Apollo 13, v němž řídicí středisko a jeho pracovníci jsou důležitým prvkem celého snímku). Ruské řídicí středisko jsme mohli sledovat v průběhu mezinárodních letů v rámci programu Interkosmos na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Historie ruského řídicího střediska sahá až do dob startů prvních umělých družic v roce 1957. Už tehdy se objevil úkol soustředit veškeré informace pozemních sledovacích stanic o družici na jednom místě a získané informace pak využívat pro další experimenty. V té době se ve státním vědecko-výzkumném institutu číslo 88 (NII-88) začalo tvořit výpočetní středisko s perspektivou ustavení koordinačního a výpočetního střediska. 3. října 1960 bylo povrzeno ustavení výpočetního střediska NII-88 (označené jako VC-2 - vyčislitělnyj centr) a ještě v průběhu měsíce října bylo uvedeno do provozu; datum 3.10. je považováno za vznik střediska a při "kulatých" výročích je často připomínáno (viz emblém použitý v roce 2005 při 45. výročí zřízení střediska). VC-2 ve své činnosti úzce spolupracovalo s balistickým střediskem ministerstva obrany SSSR a Akademií věd SSSR. Byly tak vytvořeny základy budoucího střediska řízení letů.

Od roku 1964 začíná VC-2 řešit otázky spojené se zapojením nových informačních technologií do pracovní činnosti střediska (dosud byl nejspolehlivějším a nejpoužívanějším prostředkem pracovníka střediska papír, tužka a logaritmické pravítko). Středisko v té době už zajišťuje shromažďování informací ze zkoušek kosmické techniky, provádí balistické výpočty a sběr telemetrických informací a řídí komunikaci s kosmickými prostředky. V roce 1965 se VC-2 přeměňuje v Koordinační a výpočetní centrum (KVC) a do jeho kompetencí je přidán proces vlastního řízení kosmických objektů. Pod KVC je v té době začleněno také balistické středisko ministerstva obrany, které se stává nejdůležitějším prvkem při řízení meziplanetárních sond, aplikovaných umělých družic i pilotovaných expedic.

V roce 1973 bylo v souvislosti s přípravou sovětsko-amerického experimentu Sojuz-Apollo na základech KVC vybudováno Středisko řízení letu (CUP); do provozu byly nové prostředky uvedeny na podzim téhož roku. Stavbu budovy nového řídicího střediska si vyžádala i situace na oběžné dráze: sověti měli v době společného letu v kosmu stanici Sajut 4 a panovala tak potřeba řízení dvou pilotovaných misí současně. Nové zařízení v podstatě kopírovalo americké řídicí středisko v Houstonu v podobě, v jaké je známo z doby projektu Apollo. Do té doby utajovaná instituce se stává známou a v roce 1975 pracují v prostorách CUPu i američtí operátoři, kteří se společně se sovětskými podílejí na řízení společné mise.

Přesto až v roce 1977 byla do CUPu soustředěna veškerá agenda spojená s řízením všech národních pilotovaných kosmických lodí, orbitálních stanic a meziplanetárních sond. Od té doby CUP sledoval a řídil mise mezinárodních posádek Interkosmos na stanici Saljut 6, všechny lety na stanici Saljut 7 a mezi roky 1986 a 2001 nepřetržitě kontroloval let orbitální stanice Mir a řídil všechny mise na ni.

V roce 1987 byl v CUP vybudován druhý řídicí sál, který byl určen především pro univerzální kosmický transportní systém Eněrgija-Buran. Pro toto nové pracoviště byly vytvořeny unikátní metodické, technologické a programové prostředky, které se testovaly už při prvním (neúspěšném) letu rakety Eněrgija. V roce 1988 pak toto středisko řídilo celý automatický let raketoplánu Buran.
Po zastavení projektu ruského raketoplánu bylo řídicí pracoviště upraveno a později modernizováno a v současnosti se využívá pro sledování ruského segmentu Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Středisko je současně záložním řídicím střediskem pro americký segment stanice. Během letu ISS byla tato záloha aktivována už třikrát - dvakrát během přírodních katastrof a jednou z obavy teroristického útoku na řídicí středisko v texaském Houstonu. (Pro úplnost je třeba dodat, že analogické záložní středisko ruského segmentu je recipročně zřízeno v americkém Houstonu.) Řízení jednoho kosmického objektu ze dvou národních řídicích středisek bylo vyzkoušeno už v době letu stanice Mir, když u stanice kotvily americké raketoplány.

Ruský CUP je propojen s pozemními sledovacími stanicemi pomocí pozemních i satelitních sítí a zpracování došlých informací se provádí v reálném čase na výpočetní technice střediska. Vzhledem k technickému vybavení a personálnímu obsazení může nyní středisko současně sledovat i několik misí v rámci různých programů.

V roce 1999 byl v rámci CUP vytvořen segment řízení aplikovaných umělých družic. Segment zajišťuje provoz systému pro dálkový průzkum Země Okean-O a Sič-1M (funguje pro Ukrajinu), víceúčelového Meteor-3M (zde spolupracuje s USA), vědeckého Foton-M (za spolupráce s ESA) a Resurs-DK1. Ze stejného období se datuje i počátek spolupráce na projektu Mořský start (Sea Launch), kde řídicí středisko sleduje a řídí průběh letu urychlovacího bloku DM-SL (rakety Sea Launch startují z plovoucí základny zakotvené v rovníkové oblasti Tichého oceánu).

V roce 2000 byl CUP určen jako vrcholná organizace pro automatický sběr, zpracování a analýzu informací o ruských umělých kosmických objektech nacházejících se na oběžných drahách kolem Země. Hlavním úkolem totoho systému pak je na základě vlastních i zahraničních informací zabraňovat vzniku nebezpečných či mimořádných událostí a včas před nimi varovat příslušné subjekty.

V roce 2007  se z CUPu vydělilo Informační a analytické středisko pro koordinaci navigačních systémů, které se stalo samostatným střediskem CNII mašinostrojenija (s přímou podřízeností generálnímu řediteli). Jeho hlavním úkolem je budování (sledování a řízení) globálního navigačního systému GLONASS a rozšířování aplikací využívajících tento navigační systém.

V současné době ruské středisko řízení letu spolupracuje s řadou národních organizací kosmického a raketového sektoru, se Střediskem přípravy kosmonautů J. A. Gagarina, akademickými a vysokoškolskými pracovišti, vojenskými složkami zajišťující provoz kosmodromů a vyhledávací a záchrannou službou. CUP se rovněž zapojuje do mezinárodní spolupráce a k jeho důležitým úkolům patří i styk s hromadnými sdělovacími prostředky.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[3] http://novosti-kosmonavtiki.ru/[4] http://www.mcc.rsa.ru/his.htm

-----
Příště: Pilotované kosmické stanice; plánované zveřejnění: 21.1.2012.