Raketová základna Kapustin Jar

Nejmenší sovětský kosmodrom využívaný jako základna již krátce po skončení druhé světové války pro zkušební starty raket. Nachází se asi 150 km jihovýchodně od Volgogradu, nedaleko od osady Kapustin Jar (dnešní Znamensk).

První hangár na Kapustin Jaru

Vypouštěcí zařízení základny se nacházejí na prostoru o rozměrech zhruba 96 x 63 km mezi levým břehem řeky Achtuba a jezerem Baskunčak. Střelecký sektor se táhne východním směrem nad neobydlenýnou stepí až k Aralskému jezeru. Své neoficiální označení přijala základna podle nedaleké osady Kapustin Jar, oficiální označení bylo Stancija Volgograd. Další pojmenování základny pochází z počátku osmdesátých let, kdy nesl název Četvertyj gosudarstvennyj centralnyj poligon, a dnešní oficiální název zní Četvertyj gosudarstvennyj mežvidovyj ispytatělnyj poligon Ministěrstva oborony RF.

Raketová střelnice zde byla prvotně zřízena za účelem testování německé rakety V-2 a později sloužila k testování vyvíjených sovětských raket. O jejím vybudování nepřímo rozhodl J. V. Stalin svým výnosem, že ukořistěná nacistická raketa V-2 nemůže být zkoušena v Německu. Proto bylo 13. května 1946 vydáno rozhodnutí Rady ministrů jímž se zřizuje Ústřední vědecko-výzkumný polygon (Centralnyj naučno-ispytatelnyj poligon), organizačně spadající pod ministerstvo ozbrojených sil. Armádní skupina Vasilije Vozňjuka, která typovala vhodná místa, sice doporučovala prostor Naurskaja v Grozněcké oblasti, ale pro základnu byl vybrán Kapustin Jar, přestože to znamenalo přemístění více obyvatel zabrané oblasti. Definitivní rozhodnutí o místu stavby zkušebního polygonu u Kapustina Jaru padlo usnesením Rady ministrů SSSR číslo 2642-817 z 3. června 1947. Ve stejném usnesení byl odpovědným za vybudování základny a budoucím prvním náčelníkem jmenován generál V. I. Vozňjuk. Vozňjuk nakonec strávil na Kapustina Jaru celých 27 let.

Budování základny začalo 20. srpna 1947 stavbou ubytovacího stanového městečka, jídelny pro budovatele a polní nemocnice. O tři dny později začala výstavba prvního objektu, který byl vzdálen asi 10 km od Kapustina Jaru. Tímto objektem byl betonový zkušební stav pro statické zkoušky motoru rakety V-2. Později bylo toto místo nazváno "Komplex číslo 1". Začátkem října byly kromě "Komplexu č. 1" dokončeny stavby startovní plošiny s betonovým bunkrem pro obsluhu, dočasné technické stanoviště pro přípravu raket a dřevěná montážní hala. Budovatelé také dokončili několik přístupových cest (jednalo se o udusané cesty ve stepi, které se po deštích proměnily v bahnitou past) a asi 20 km dlouhou železniční přípojku, která navazovala na hlavní trať vedoucí do Volgogradu. Připravenost raketové základny k uskutečnění zkušebních startů rakety V-2 oznámil Vozňjuk do Moskvy 1. října 1947.Mezitím v září 1947 přijely na budovanou základnu jednotky generála Alexandra Tvereckého, které s sebou z Německa přivezly dva vlaky zařízení a dílů pro raketu V-2. Hotové testovací rakety V-2 byly na základnu dodány později - první z úvodní série přijela 14. října 1947; první rakety byly sestaveny z komponentů vyrobených částečně v Německu a částečně v SSSR (v závodě v Podlipkách u Moskvy). Už po dvou dnech - 16 října - byla na technickém stanovišti dokončena předstartovní příprava první rakety. Technickému oddílu velel major J. I. Tregiba, zástupce hlavního konstruktéra L. A. Voskresenského, odpovědného za provedení zkušebních letů. Ve stejný den, tedy 16. října byl na zkušebním stavu poprvé při statickém testu zapálen motor rakety V-2 (výrobního čísla 02T). Zapálení motoru bylo využito i pro otestování pozemního zařízení: elektrického vybavení zkušebního stavu a rozvodu dodávky paliva.

První zkušební odpálení rakety V-2 se na budované základně Kapustin Jar uskutečnilo 18. října 1947 v 10:47 moskevského času. Startu rakety výrobního čísla 010T byl přítomen i pozdější hlavní konstruktér sovětské kosmické techniky Sergej Koroljov. Raketa vystoupila do výšky 86 km a při návratu do hustých vrstev atmosféry se rozpadla; její trosky dopadly ve vzdálenosti 206,7 km od místa startu (některé prameny uvádějí uletěnou vzdálenost 274 km - např. [3]), asi 30 km vlevo ve směru letu od určené osy letu. V místě dopadu zbytků rakety vznikl poměrně veliký kráter. Série startů pokračovala do 13. listopadu 1947 a z 11 vypuštěných raket 9 dosáhlo cílovou oblast (některé z nich i se značnou odchylkou). Poslední raketa, výrobní číslo 19N, vystoupila do výšky 89 km a dopadla ve vzdálenosti 262,2 km od místa startu; odchylka od osy letu byla jen 700 metrů. Pro zajímavost nejpřesnější let uskutečnila raketa s výrobním číslem 22N, která startovala v pořadí jako desátá, a dopadla jen 80 metrů od určeného cíle.

V následujícím roce se již odpalovaly první prototypy sovětské rakety R-1 (první úspěšný start je ze 17. září 1948) a byly odtud vypuštěny první sondážní rakety - geofyzikální (první startovala už 2. listopadu 1947) a meteorologické. Od června 1951 z Kapustina Jaru  startovaly výškové rakety, které ve svých hlavicích nesly pouzdra s biologickými objekty - hlavním objektem výzkumu byli psi.

Základna Kapustin Jar byla až do roku 1957 jedinou raketovou základnou v zemi a byly tu zkoušeny všechny tehdejší typy sovětských vojenských (i pseudocivilních) raket. A mj. se testovaly i protiletecké řízené střely. Od roku 1960 bylo na základně zřízeno výcvikové středisko pro sovětská raketová vojska pozemní armády. Ve středisku se připravovalytechnické kádry pro velitelské funkce v nově zřizovaných raketových vojscích.
Ale Kapustin Jar byl využit i k praktickému testu rakety s bojovou jadernou náloží. 20. února 1956 byla ze základny vypuštěna balistická raketa středního doletu R-5M (typové číslo 8K51; v kódu NATO SS-3 Shister) s ostrou jadernou hlavicí, která dopadla a explodovala ve stepi u Aralského jezera.

Později byla na základně postavena dvě letiště a od roku 1961 je základna využívána pro starty kosmických raket (dva pokusy z roku 1961 byly neúspěšné, první úspěšný start je tedy z roku 1962). Do roku 2008, kdy odstartovala poslední nosná raketa s družicí, se z kosmodromu Kapustin Jar uskutečnil 101 start nosných raket, při nichž bylo v 85 případech dosaženo oběžné dráhy; 16 vzletů byla havarijních. Mezi jinými úspěšnými objekty byly ze základny na geocentrickou dráhu vyneseny i modely sovětského raketoplánu BOR (Bezpilotnyj orbitalnyj raketoplan) a řada družic vypuštěných v rámci mezinárodního programu Interkosmos.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] B. Růžička, L. Popelínský: Rakety a kosmodromy, Naše vojsko, Praha 1986
[3] http://www.kapyar.ru/index.php?pg=110[4] http://www.lib.cas.cz/space.40/ZKR/KOSMOD/KJ.HTM

-----
Příště: Sonda Fobos-Grunt pro průzkum Phobosu; plánované zveřejnění: 12.11.2011.