Sovětské poválečné rakety II

V první části série o sovětských poválečných raketách jsme se zabývali balistickými raketami středního doletu, tento článek se bude věnovat balistickým taktickým raketám krátkého doletu.

Prvním projektem souvisejícím s raketami krátkého doletu, který vznikl po skončení druhé světové války v Sovětském svazu, byl návrh z roku 1946 označený jako 56-cm RAK(E). Projekt představoval odpalovací zařízení využívající již existující sovětské raketové střely RS-142, které vycházely ještě z předválečných konstrukcí. Střely RS-142 jsou neřízené, stabilizované za letu rotací; rotace je dosaženo šikmým uložením 30ti hnacích trysek. Na vývoji odpalovacího zařízení pracovali od října 1946 také zajatí němečtí raketoví a dělostřelečtí specialisté, kteří byli již dříve shromážděni v dělostřelecko-minometné skupině Ministerstva obrany SSSR. Přesný osud projektu sice není znám, ale je jisté, že nikdy nebyl dotažen do fáze realizace.

Další konstrukce vznikaly pod rukama sovětských konstruktérů a společným znakem všech poválečných sovětských taktických raket je to, že byly konstruovány jako samohybné a pro podvozek se využívalo osvědčených konstrukcí tanků (to mělo zajistit velkou průchodnost složitým terénem). Pro stavbu podvozků se plně využilo zkušeností získaných během druhé světové války při používání speciálních tanků, např. ženijního JS-2 nebo obojživelného PT-76; později byl pro nesení odpalovacího zařízení používán speciálně zkonstruovaný podvozek ZIL-135. Druhým, nezanedbatelným faktorem byly technické možnosti sovětského poválečného průmyslu - konstrukce rakety musela být jednoduchá, bez vysokých nároků na přesnost výroby. A do třetice se na konstrukcích poválečných raket projevily také některé detaily, které sovětští konstruktéři převzali z německých vojenských raket. Do výzbroje sovětské armády se taktické rakety dostaly již začátkem padesátých let minulého století, ale poprvé byly tyto rakety předvedeny veřejnosti až v roce 1957 na vojenské přehlídce v Moskvě. V dalších letech se pak rakety Sovětské armády staly nedílnou součástí všech vojenských přehlídek.

Prvním realizovaným poválečným projektem sovětské balistické rakety krátkého doletu byla střela R-11 "Zemlja" (typové označení 8A61; v kódu NATO SS-1B SCUD-A). Vývoj rakety byl zahájen 4. prosince 1950 a probíhal v OKB-1 NII-88 pod vedením S. P. Koroljova (od roku 1950 do podzimu roku 1953 byl vedoucím konstruktérem Jevgenij Sinilščikov, potom V. P. Makejev). Konstruktéři využívali prvků použitých na německých válečných raketách V-2 a Wasserfal. Základní projekt rakety R-11 byl dokončen 30. listopadu 1951 a do sériové výroby byla schválena 13. února 1953. Výroba probíhala v závodě SKB-385 v Zlatoustí (Čeljabinská oblast). Později byla raketa modernizována a používána pod označením R-11M (typové označení 8K11). Další plánovaná modernizace rakety (označení R-11MU, typové označení 8K12) došla jen do fáze projektu. Sovětská raketa R-11 se s úspěchem exportovala do "spřátelených" zemí a pro tyto účely nesla označení R-150 nebo R-170.

Další projekt taktické rakety se projektoval od roku 1952 v SKB-385 a raketa nesla typové označení 8R51. Konstrukční práce probíhaly souběžně s vývojem rakety Koršun (typové označení 2K5), kterou prosazoval NII-88 a která nakonec dostala pro další vývoj přednost. Proto byla v září 1954 další konstrukce rakety 8R51 zastavena.

Sovětských (zdařilých) konstrukcí balistických raket s krátkým doletem bylo v padesátých letech celá řada. Připomenu některé: 2K4 "Filin" (v kódu NATO FROG-1) z roku 1955, z roku 1958 3M1 "Oněga", 036 "Vichr", 2K6 "Luna" (její modifikace byly v kódu NATO značeny jako FROG-3 až FROG-6) a z roku 1959 rakety PR-1 a R-17 (9K72; v kódu NATO SS-1 SCUD). Zmínku zaslouží také nerealizované projekty raket Tajfun a R-18 z roku 1958 a Topaz z roku 1959. Potřeba celé plejády taktických raket vyplývala z filozofie velení sovětské armády, které dávalo raketovým zbraním přednost před využíváním letectva pro podporu pozemních operací.

Velmi úspěšnou konstrukcí raketového komplexu pro rakety krátkého doletu je také sestava 2K1 "Mars", která využívala rakety 3R1 "Sova" (v kódu NATO FROG-2). Odpalovací komplex i samotná raketa byla vyvíjena v NII-1 od roku 1948 pod vedením hlavního konstruktéra N. P. Mazurova. Ale teprve od roku 1953 se po vyhlášení programu "taktické rakety s dálkou střelby do 50 km" naplno rozběhly projektové práce. Odpalovací zařízení pak dostalo zelenou až v roce 1956 (projekt byl schválen 5. dubna), kdy se již dokončovaly první exempláře raket. Střelecké zkoušky raket byly zahájeny v březnu 1957 na polygonu Kapustin Jar a v první fázi bylo odpáleno 30 raket. Druhá etapa testování probíhala ještě v témže roce od června do srpna. Raketa i s odpalovacím zařízením byla schváleno do výzbroje Sovětské armády 20. března 1958, ale ještě v červnu a červenci proběhla na Kapustin Jaru poslední série zkušebních střeleb. Při nich bylo z plošiny č. 8 základny vypuštěno 15 raket.
První komplety mobilních odpalovacích zařízení 2K1 "Mars" i s raketami byly vyrobeny v závodě Barrikady v období mezi říjnem a prosincem 1958. V únoru 1959 prošly sériově vyráběné komplety ještě testy spolehlivosti při nízkých teplotách. Příslušníci Zabajkalského vojenského okruhu při nich na polygonu Aginsk odpálili po dvou raketách ze dvou testovaných odpalovacích kompletů. Sériová výroba kompletů poté probíhala do konce roku 1960, ale rakety byly v sovětské armádě používány až do roku 1970; některé západní zdroje uvádějí, že byly z výzbroje vyřazeny dokonce až v roce 1975.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[3] http://militaryrussia.ru/blog/index-232.html

-----
Příště: Raketová základna Kapustin Jar; plánované zveřejnění: 10.11.2011.