Sovětské poválečné rakety I

6. 10. 2011 6:03:00
Start nacistické balistické rakety A-4 (V-2) 15. října 1945 ze základny Altenwalde u Cuxhavenu ukončil éru německých raket a nastartoval novou epochu raketových zbraní postavených na základě V-2.
Raketa R-2Raketa R-2

Odpálení tří raket z pobřeží Helgolandského zálivu, které v rámci projektu Blacfire připravili zajatí němečtí technici, byly přítomny delegace ze spojeneckých zemí - USA, Sovětského svazu, Velké Británie i Francie. Za americkou stranu byli přítomni W. H. Pickering, T. von Kármán, H. S. Seifert a Merrill, za Sovětský svaz J. A. Pobědonoscev, V. P. Gluško a Sokolov.

Bylo nesporné, že německý raketový ústav v Peenemünde vyprojektoval nejlepší balistickou raketu své doby a poválečný vývoj na německé projekty z doby druhé světové války přímo navazoval. Raketa A-4 (V-2) ovlivnila další konstrukce vojenských balistických raket. Proto země, které měly zájem o rozvoj raketové techniky, zacházely se zajatými odborníky "v rukavičkách". Spojené státy koncem války v rámci operace Paperclip dokázaly získat špičky německých odborníků v čele s Wernherem von Braunem a velké množství dokumentace i hotových raket a jejich komponentů. Bylo to díky tomu, že samotní Němci měli zájem o zajetí Američany, a proto od února 1945 na přímý rozkaz Himmlera se zařízení výzkumných a výrobních závodů demontovalo a odváželo na západ; současně se do západních částí přesunula skupina asi 500 předních specialistů a techniků. Veškerý materiál tak získali Američané, kteří jej už na podzim 1945 převezli do USA. Další část hotových raket a dokumentaci k nim získali Angličané (těm ovšem chyběli vlastní specialisté na pokračování vývoje). Sovětský svaz zajal sice "druhou ligu" raketových odborníků, ale díky existující vlastní vývojové základně dokázal vytěžit maximum ze zbytků materiálů o německých raketových projektech. Menší část německých raketových specialistů skončila ve Francii - např. Rolf Engel, Helmut von Zborowski či Wilhelm Sibold - a několik jednotlivců se podílelo na poválečném vývoji raketových zbraní v Argentině a Brazílii.
Ovšem vývoji velkých raket se později věnovaly jen dvě největší poválečné mocnosti: USA a Sovětský svaz. Obě dokázaly využít získané základní vědomosti a zkušenosti německých specialistů a díky vlastním odborníkům a silnému toku finančních prostředků nakonec se v polovině padesátých let minulého století staly raketovými velmocemi.

Pro rozvoj raketové techniky panovaly v Sovětském svazu příznivé podmínky. Řada odborníků měla praktické zkušenosti už z doby před válkou a během války vyspěli další technici při konstrukci salvových raket. Krátce po skončení války Sovětský svaz nedisponoval dálkovým bombardovacím letectvem a tak bylo dané, že proti předpokládanému nepříteli, kterým se po skončené válce stali bývalí spojenci, Spojené státy a země západní Evropy, bylo nutné vybudovat nové typy nosičů zejména jaderných zbraní. Tento stav brzy pochopilo i sovětské stranické vedení (jež rozhodovalo o veškerém dění) a už v dubnu 1947 na zasedání politbyra ÚV Všeruské komunistické strany (bolševiků) hovořil Josif V. Stalin o velkém významu raket schopných zasahovat potencionálního protivníka i na mezikontinentální vzdálenost. Stalin si nechal objasnit možnosti a perspektivy raket od S. P. Koroljova, který se v únoru vrátil ze služební cesty do Německa, kde pátral po materiálech o nacistických raketových zbraních. Výsledkem jednání politbyra bylo ustavení státní komise, která dostala za úkol tuto problematiku rozpracovat.

Přestože v roce 1947 byla v SSSR zahájena podle plánů konstrukční kanceláře A. N. Tupoleva výroba těžkého bombardéru Tu-4 (zhruba odpovídající americkému typu B-29), nebyl nijak omezován vývoj balistických raket. Na podzim 1947 byla z Kapustina Jaru vypuštěna série několika nacistických raket V-2, které byly postaveny částečně z ukořistěného materiálu, a částečně se jednalo o novou výrobu. Práce na jejich sestavování byla považována za získávání zkušeností s velkými raketami s kapalinovým motorem a při vypouštění byly získány poznatky z organizace práce na startovní rampě. Při této činnosti byli k dispozici také někteří zajatí němečtí odborníci, kteří byli v říjnu 1946 přemístěni z Německa do Sovětského svazu, do speciálního střediska u Moskvy. Je faktem, že tito němečtí technici přispěli k rozvoji sovětských raket jen nepatrným dílem a již od roku 1951 se postupně vraceli zpět do Německa (poslední skupiny, které přišly do styku se sovětskými raketami, se do Německa vrátily až v roce 1953).
Německý tým vedený Helmutem Gröttrupem dokonce vypracovala několik projektů (které byly označeny písmenem G), ale podle známých skutečností se žádný projekt nedostal do fáze realizace a sovětské konstrukční kanceláře využily jen některé detaily pro vlastní návrhy.

První sovětská balistická raketa vzniklá za těchto podmínek byla R-1 (v kódu NATO nesla označení SS-1 Scunner) z konstrukční kanceláře S. P. Koroljova v NII-88 (OKB-1). Koroljov byl už v předchozím roce (9. srpna 1946) ministrem obrany D. F. Ustinovem jmenován hlavním konstruktérem balistických raket dlouhého doletu a 30. srpna 1946 byl jmenován vedoucím oddělení číslo 3 v NII-88. Konstrukční řešení rakety R-1 koncepčně vycházelo z německé střely V-2 a vylepšením byla nižší technologická náročnost výroby některých systémů (což odpovídalo podmínkám sovětských závodů) a vylepšený řídicí systém, který vedl k přesnějším zásahům cíle. Také použitý raketový motor RD-100 z dílny konstrukční kanceláře V. P. Gluška navazoval na německý motor z V-2, ale díky výhodnějšímu tvaru spalovací komory a trysky se podařilo dosáhnout vyššího tahu.
První raketa R-1 startovala ze základny Kapustin Jar 18. října 1948 a po překonání vzdálenosti 288 km dopadla na stanovený cíl. Druhá raketa už nebyla úspěšná a po dosažení výšky 150 metrů se zřítila zpět na zem, kde explodovala. V první fázi zkoušek bylo vypuštěno celkem 11 raket R-1.

Raketa R-1 v bojové variantě mohla nést hlavici o hmotnosti 785 kg, což bylo ovšem nedostatečné pro atomovou hlavici. Mimochodem první atomový výbuch se v Sovětském svazu uskutečnil až 29. srpna 1949, ale o jejím nosiči se uvažovalo s předstihem. R-1 byla do výzbroje armády zařazena v průběhu roku 1950 a byla určena k dopravě nálože konvenční výbušniny do vzdálenosti 270 km s přesností 5 km. Jednotky vyzbrojené raketami R-1 byly malé, což bylo odrazem opožďující se výroby raket a už v roce 1958 byly rakety R-1 stahovány z výzbroje a nahrazovány modernějším typem.

Později byly na základě vojenské rakety R-1 postaveny i další verze rakety označené R-1A, R-1B, R-1V, R-1D a R-1E.
R-1A sloužila k testování oddělování hlavice pro použití na raketě R-2, R-1B a R-1V byly použity pro biologické výzkumy a pro dopravu aparatur na výzkum horních vrstev atmosféry, měření kosmického záření a ultrafialového slunečního záření, R-1D byly využívány k sondování atmosféry, pro aerodynamické výzkumy a vynášení různého zatížení do velkých výšek a R-1E byla využívána jako sondážní raketa s tím, že vědecká aparatura o maximální hmotnosti 815 kg se k zemi vracela na padáku.

Při výrobě rakety R-1 se naplno projevila nepružnost a těžkopádnost sovětského průmyslu. Přestože již na konci roku 1949 byla jako výrobce určena továrna číslo 66 Zlatoust, přípravné práce se protahovaly a ještě v první polovině roku 1951 se výroba nerozeběhla. Proto všemocný Berija nařídil převést k 1. červnu 1951 výrobu do Dněpropetrovska a současně určil, že výroba motorů se musí "rozjet" do dvou měsíců nebo budou vedoucí technici posláni do gulagu. Přesto se výrobu podařilo zabezpečit až mnohem později a první raketa R-1 opustila výrobní závod v červnu 1952 (a to na ní byla použita řada komponentů vyrobených v NII-88, který zajišťoval předsériovou výrobu). První raketa R-1 vyrobená stoprocentně v závodě 586 v Dněpropetrovku opustila výrobní linku až 28. listopadu 1952.

Drobným vylepšením rakety R-1 a zvětšením rozměrů a hmotnosti vznikla druhá sovětská poválečná raketa R-2 (typové označení 8Ž38; v kódu NATO SS-2 Sibling) s doletem 600 km. Druhá raketa používala jako palivo místo ethanolu methanol a byla zde i další konstrukční vylepšení. Proti R-1 měla raketa R-2 oddělitelnou hlavici, která se oddělovala před návratem do hustých vrstev atmosféry, nový řídicí systém, jež byl nově umístěn pod nádrž s kapalným kyslíkem, a hlavní nosnou konstrukcí byly nádrže na palivo a okysličovadlo, čímž se snížila celková "mrtvá" hmotnost. Vývoj nové rakety probíhal téměř souběžně s vývojem R-1 a tak se první zkušební let rakety R-2 uskutečnil na základně Kapustin Jar již 21. září 1949 a testy probíhaly až do července 1951 (poslední ze zkušebních raket odstartovala 27. července); hlavní fáze testů proběhla mezi říjnem a prosincem 1950. První sériové rakety byly armádě předány v roce 1951 (sériová výroba byla schválena 30. listopadu 1951 a zajišťoval ji závod 586 v Dněpropetrovsku) a ve větším množství pak byly dodávány od června 1953. Z armády byla raketa vyřazována po roce 1959, když poslední cvičné střelby s ní proběhly na základně Kapustin Jar 28. prosince 1959.
Nevýhodou obou typů (R-1 a R-2) byla dlouhá doba přípravy startu. Celková potřebná doba byla asi šest hodin, ovšem potom byla raketa "použitelná" v průběhu 24 hodin a k odpálení bylo nutných jen 15 minut na nastavení řídicího systému. Dalším záporem byla použitá pohonná látka - methylalkohol. Generálové se obávali ponechat raketu natankovanou alkoholem napospas vojákům...
Naopak výhodou byla nenáročnost na klimatické podmínky: raketa mohla být odpálena v rozmezí teplot -40°C až +50°C a při rychlosti větru až 15 m/s (54 km/hod.). Kromě základní verze R-2 byly v konstrukčních kancelářích připraveny varianty R-2E (používala se pro testování oddělení hlavice), R-2R (testovala komponenty pro raketu R-3) a "civilní" R-2A s dostupem více než 150 km, která byla využívána k výškovému sondování atmosféry a rovněž vynášela kontejnery se psy a dalšími živočichy v rámci biologických výzkumů (R-2A mohla nést užitečné zatížení o hmotnosti 1400 kg).
Celkově bylo raket všech variant typu R-1 a R-2 vyrobeno 1545 kusů.

Raketa R-2 byla později prodána do Číny, kde se v letech 1957 až 1961 vyráběla pod označením DF-1; dohoda o licenční výrobě byla podepsána 6. prosince 1957. Její technické řešení v té době bylo již sice zastaralé, ale přesto se stala základem pro čínský raketový průmysl.

Ve stejné době jako R-1 a R-2 byl schválen vývoj balistické rakety středního doletu R-3 (typové označení 8A67). V roce 1948 byla nařízením sovětské vlády stanovena specifikace této rakety, která měla mít nosnost 3 tuny a měla být schopná dopravit z území Sovětského svazu atomovou bombu na jakékoliv místo v Evropě, tzn., že požadovaný dolet byl kolem 3000 km. Na zadání pracovala konstrukční kancelář S. P. Koroljova a stejný úkol řešili i zajatí Němci (projekt G-4). Raketa měla být poháněna motorem RD-110 z dílny V. P. Gluška; palivem byl určen letecký petrolej a okysličovadlem kapalný kyslík. Vzhledem k tomu, že se vývoj rakety i raketového motoru u žádné skupiny nedařil, byl projekt už v roce 1949 ukončen. Zastavení projektu k 7. prosinci 1949 navazovalo na jednání vědecko-technické rady NII, která v listopadu a začátkem prosince 1949 projekt posuzovala. Jejím doporučením bylo věnovat se vylepšené variantě (R-3A), ale ani tento projekt nedospěl k realizační fázi, neboť byl v říjnu 1951 zastaven v souvislosti se zahájením vývoje nové rakety - R-5 (typové označení 8A62; v kódu NATO SS-3 Shister).
Vývoj rakety R-5 byl zahájen 20. října 1951 s tím, že parametry rakety budou: hmotnost bojové hlavice 1425 kg a dolet 1200 km. Vývoj nové rakety byl úspěšný a tak byla raketa R-5 zařazena do výzbroje sovětské armády v roce 1955.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[3] K. Pacner: Hlavní konstruktér, Albatros, Praha 1977
[4] S. P. Větrov: S. P. Koroljov i jevo dělo, Nauka, Moskva 1998
[5] http://www.astronautix.com/lvs/r1.htm a .../r2.htm
[6] http://militaryrussia.ru/blog/index-321.html

-----
Příště: Počátky radioastronomie; plánované zveřejnění: 10.10.2011.

Autor: Jan Sedláček | čtvrtek 6.10.2011 6:03 | karma článku: 15.20 | přečteno: 2574x

Další články blogera

Jan Sedláček

NOAA zabránila SpaceX vysílat z oběžné dráhy

Agentura NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) zabránila přímému přenosu z druhého stupně nosné rakety Falcon 9, který v pátek 30. března vynášel na oběžnou dráhu deset družic Iridium-NEXT.

31.3.2018 v 8:01 | Karma článku: 22.73 | Přečteno: 928 | Diskuse

Jan Sedláček

Nárůst extrémních meteorologických jevů

Nedávno zveřejněná aktualizace studie evropské organizace EASAC o změnách klimatu z roku 2013 obsahuje upozornění na nebezpečné trendy množství extrémních meteorologických jevů v Evropě.

23.3.2018 v 8:18 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 576 | Diskuse

Jan Sedláček

Vzniknou Kosmické síly Spojených států?

V polovině března vyhlásil v San Diegu americký prezident Donald Trump, že by Spojené státy měly vytvořit novou vojenskou službu - Space Force (Kosmické síly).

21.3.2018 v 7:31 | Karma článku: 11.34 | Přečteno: 332 | Diskuse

Jan Sedláček

Satelitní navigace potřebuje alternativu

V minulých dnech proběhla sdělovacími prostředky zpráva, že vojenské kruhy v USA jsou znepokojeny závislostí armádních složek na satelitních technologiích.

17.3.2018 v 7:14 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 462 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Planckova hvězda - teoretický pohled do černé díry

Co se stane s hmotou, která spadla do tzv. černé díry? Od určitého bodu její dráhy její osud už nemůžeme pozorovat. Věda má naštěstí ještě jiné možnosti, jak vysvětlit procesy, které nejsou vidět. (délka blogu 15 min.)

14.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 25.15 | Přečteno: 858 | Diskuse

Petr Bajnar

O lidské (ne)inteligenci

Slovo inteligence vnímá většina lidí jako synonymum slova chytrost. Ve skutečnosti mezi pojmy chytrý a inteligentní člověk není rovnítko.

13.2.2019 v 16:52 | Karma článku: 19.76 | Přečteno: 503 | Diskuse

Zdenek Slanina

Kdo byl dle Alberta Einsteina 'Největší myslí americké historie'?

Na otázku, kdo dle Alberta Einsteina byla největší mysl americké historie, čtenáře těžko napadne správná odpověď. A to ani při nabídnutí legendy k tajence, že se narodila 11. února. Ne, Tomáše Alvu Edisona Einstein na mysli neměl.

11.2.2019 v 19:02 | Karma článku: 29.59 | Přečteno: 3382 |

Dana Tenzler

Fyzika v kuchyni - proč zůstane plastik po umytí v myčce mokrý

Všechno, co jste dali do myčky, se krásné umylo a dokonce vyleštilo. Jen plastové nádobí zůstalo mokré a flekaté. Na vině není myčka, na vině je ... fyzika. (délka blogu 5 min.)

11.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 28.60 | Přečteno: 1250 | Diskuse

Jan Fikáček

Teorie relativity jako podvod? Aneb je ta tužka opravdu zlomená?

Občas se můžete dočíst názor, že je Einstein slavný neprávem, neboť je jeho teorie relativity podvod a všechny relativistické efekty jako kontrakce délek nebo dilatace času jsou jen zdánlivé. Tento názor není tak úplně nesmyslný.

10.2.2019 v 19:32 | Karma článku: 36.26 | Přečteno: 1807 | Diskuse
Počet článků 556 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1007
Důchodce z České Třebové, jehož dlouholetým koníčkem je kosmonautika a zejména její historie a historie souvisejících oborů (raketová technika, astronomie, astrobiologie). Ale sleduje i dění současné kosmonautiky - viz http://novinkykosmonautiky.blogspot.com/

Najdete na iDNES.cz