Rakety na počátku 18. století

Vzhledem k rozvoji ručních palných zbraní a pokrokům dělostřelectva přestávají být rakety v průběhu 18. století považovány za nezbytné a jejich význam ve vojenství prudce klesá.

Po většinu 18. století byla světovou špičkou ve výrobě raket Francie, a to zejména za vlády králů Ludvíka XIV. (1638 - 1715) a Ludvíka XV. (1710 - 1774). Hlavní podíl tvořily rakety pro ohňostroje, ale některé typy byly určeny i pro vojenské použití. Druhou velmocí ve výrobě raket bylo Rusko, kde se konstrukcí raket pro vojsko zabýval moskevský Raketový ústav, založený v roce 1680. Po roce 1711 byla výroba ruských raket a odpalovacích zařízení k nim přesunuta do Petrohradu. Tam ruský car Petr I. Veliký (1672 - 1725) založil Petrohradský dělostřelecký závod. Jednou z prvních velkých akcí závodu (v roce 1732) byla výroba dvaceti raketových odpalovacích zařízení pro ruskou pevnost Brest.
Petr I. se zasloužil také o výchovu nových dělostřeleckých kádrů; v roce 1712 založil Inženýrskou školu, která se stala prvním ruským vojenským zařízením, které mělo uzavřeno cyklus inženýrského vzdělávání. (V současnosti na Inženýrskou školu přímo navazuje Vojensko-kosmická akademie A. F. Možajského.) Dalším významným počinem Petra I. bylo založení Ruské akademie věd v Petrohradu. Akademie se postupně stala vrcholnou vědeckou organizací v Rusku. Svoji činnost Akademie zahájila až v roce 1725, po smrti Petra I. Jejím hlavním úkolem bylo vytvořit fyzikálně-matematické, přírodní a historicko-filologické vědy v Rusku a připravit domácí vědecké kádry (proto se při Akademii otevírala gymnázia a univerzita). Prvními akademiky se stali také vědci z mnoha západoevropských zemí.
Ruské raketové ústavy vypracovali řadu úspěšných konstrukcí. Kupříkladu v roce 1717 byly do výzbroje ruské armády zavedeny signální rakety, navržené moskevským Raketovým ústavem a vyrobené v Petrohradě, které dosahovaly maximální výšku kolem 1000 m ([7] uvádí dostup několik stovek metrů), a které měly takové parametry, že se v ruské armádě používaly v prakticky nezměněné podobě během následujících asi 150 let.
Kolem poloviny 18. století navrhl navrhl ruský dělostřelecký důstojník Alexej Petrovič Děnisov vypouštění pěti vojenských raket současně. K tomuto účelu také navrhl speciální přenosné vypouštěcí zařízení - pětiraný raketomet. Děnisov rovněž navrhl vlhčení prachu před jeho nabíjením do raket octem, terpentýnem nebo olejem (namísto dosud běžně používaného máčení ve víně). Vlhčením se mělo zabránit samovznícení prachu třením nebo rázy při pěchování ve spalovací komoře.
V roce 1741 vydal v Paříži (vydavatel Charles-Antoine Jombert) francouzský kapitán, působící v dělostřelectvu na Sardínii, Joseph Dulacq (du Lacq; asi 1706 - 1757) knihu "Théorie Nouvelle sur le méchanisme de l'Artillerie dediee au roi de Sardaigne" ("Nová teorie mechanismu dělostřelectva v království Sardinie"), zabývající se na 385 stranách problematikou soudobého dělostřelectva. Samozřejmou součástí tehdejšího dělostřelectva byly i raketové oddíly, které ale neměly takový význam jako dříve. Dulacq sepsal ještě jednu knihu o dělostřelectvu, která s titulem "Nouveau système d’artillerie sur mer et sur terre" vyšla posmrtně v roce 1763.
Vraťme se ještě k ohňostrojům, které sice byly typické pro Francii, ale pořádaly se v celé Evropě. V roce 1706 byla v Paříži vydána kniha vojenského inženýra a botanika Amédéa Françoise Freziera (1682 - 1773) s titulem "Traité des Feux d'Artifices, pour le spectacle" ("Pojednání o ohňostrojích určených pro zábavu"). Dílo, které je věnováno ohňostrojům, je prvním francouzským spisem, jež se kompletně věnuje tomuto tématu. Kniha shrnovala nejen francouzské, ale také zahraniční poznatky o vývoji, přípravě a provádění ohňostrojů tak, aby byly úspěšné před diváky. Kniha pak v roce 1747 vyšla v La Haye v rozšířeném vydání a další vydání pochází z roku 1750 ze švýcarského Bernu. Zajímavé je, že v roce 1909, kdy byla tato kniha ve Francii znovu vydána, byla prezentována jako kniha neznámého autora.
Ohňostrojům byly věnovány i další publikace. Z roku 1710 pocházejí knihy "Eléments de mathématiques" ("Základy matematiky") a "Der Wohl und erfahrne Salpetersieder und Feuerwercker" ("Nejlepší zkušenosti z přípravy ledku a ohňostrojů"). První z nich, jejíž druhý díl je věnován pyrotechnice a raketám, sepsal německý profesor filozofie a matematiky Christian Wolff (Wolfius; 1679 - 1754), druhou napsal německý pyrotechnik Alexius Sincerus. Ve Francii pak byly v roce 1745 vydány další dvě knihy, které se alespoň částečně věnovaly ohněstrůjným raketám: "Essai sur les Feux d'artifice" ("Esej o ohňostrojích") od francouzského inženýra Jeana Charlese Perrineta d'Orval (1707 - 1780) a dvoudílná "Elements généraux des principales parties des mathématiques nécessaires à l'artillerie et au Génie" ("Všeobecné základy matematických principů potřebných v dělostřelectvu a u ženijního vojska") francouzského duchovního a matematika  Antoina Deidiera (1696 - 1746).
Z první poloviny 18. století se dochovaly záznamy o pořádání okázalých ohňostrojů. Informace máme o ohňostroji, který se konal v Rusku 22. října 1721. Při tomto velkolepém představení bylo odpáleno několik tisíc raket, mezi nimiž bylo mnoho tzv. svíček, jež létaly kolmo vzhůru, ohnivých kol a fontán a také rakety pohybující se po vodě. Další ohňostroj s několika tisíci raketami se konal opět v Rusku v roce 1733 a jeho bezprostřední příprava si vyžádala deset dnů usilovné práce 2000 lidí. Zprávy máme také o ohňostroji, který uspořádal 27. dubna 1749 v parku Saint James anglický král Jiří II. (1683 - 1760), mj. zakladatel Britského muzea. Při ohňostroji bylo vypáleno deset až dvanáct tisíc raket a součástí ohňostroje byly ohňové fontány, ohnivá kola a další atrakce.
A v londýnském časopise "The Universal Magazine" vyšel podrobný popis slavnostního ohňostroje pod titulkem "This Perspective View of Illumniations and Fireworks to be Exhibited at St. Stephen's Green at Dublin..." z roku 1748.
Osmnácté století přineslo rovněž práce věnované teoretickým otázkám. V ročence za rok 1702 "Histoire de l'Académie royale des Sciences" byla publikována zpráva ze zasedání Akademie s názvem "Sur les effets du ressort de l'air dans la poudre à canon, & dans le tonnerre". V této zprávě se snaží francouzský matematik, fyzik a astronom Philippe de la Hire (1640 - 1718) objasnit svou originální myšlenku původu pohonu rakety (podle jeho vysvětlení stlačený plyn uvnitř rakety působí na všechny strany s výjimkou strany s otvorem, přes který je vypouštěn ven), dále se zabývá vlivem hoření prachové náplně rakety na postupné změny těžiště a hovoří o stabilizační tyči, která má vliv na výslednou dráhu letu. Balistickou křivkou se zabýval také švýcarský matematik Johann Bernoulli (1667 - 1748), působící na univerzitě v Basileji. V roce 1719 se snažil vypočítat pomocí integrálního počtu balistickou křivku. Jeho syn - Daniel Bernoulli (1700 - 1782) - matematik, fyzik a lékař, se kromě jiného věnoval hydrodynamice a je považován za zakladatele hydrodynamiky a teorie dynamiky plynů. V roce 1738 ve Štrasburgu vydal knihu "Hydrodynamica, sive de Viribus et Motibus Fluidorum commentarii", ve které vysvětluje princip zachování energie a poprvé se zmiňuje o hydrodynamice a kinetické teorii plynů.
Pohon rakety se snažil objasnit i francouzský fyzik Noël Regnault (1683 - 1762), který v knize "Les entretiens physiques d'Ariste et d'Euxode" ("Fyzikální debaty d'Arista a d'Euxoda") z roku 1729 publikuje zajímavé názory na střelný prach a rakety. Autor zde např. uvádí, že střelný prach při expanzi působí stejnou silou na vystřelenou kouli i na dělo.
V roce 1742 anglický inženýr a matematik Benjamin Robins (1707 - 1751) vydal knihu "New principles of gunnery" ("Nové zásady dělostřelectva"). V knize se zrodila experimentální balistika a poprvé je zde zveřejněna myšlenka balistického kyvadla, které bylo až asi do roku 1860 jediným nástrojem balistiků. Kniha už v roce 1745 vyšla v německém překladu a francouzský překlad vydal francouzský matematik Jean-Louis Lombard (1723 - 1794) v roce 1783.
Podrobný popis konstrukce raket podává spis polského vědce Wojciecha Bystrzonowského "O informacyi matematycznej, rozumie ciekawego Polaka świat cały niebo y ziemie w trudnych kwestiach y praktyce jemuż ułatwiającej", která vyšla tiskem v roce 1749.
Jak už jsem zmínil dříve, raketové zbraně v armádách postupně upadaly. Ale přesto se našli konstruktéři, kteří se snažili vylepšit stávající bojové rakety. Jedním z nich byl německý polní dělostřelecký plukovník Christoph Friedrich von Geissler, který kolem roku 1730 vyráběl rakety, jejichž hmotnost se pohybovala mezi 55 a 132 librami (25 až 60 kilogramy).
Na závěr ještě malá zmínka o "létajícím stroji". V roce 1716 se objevil návrh takového stroje, jehož autorství je připisováno švédskému filozofu a přirodovědci Emanuelu Swedenborgovi (1688 - 1772). Detailní technický popis je vůbec prvním vědecky podloženým pokusem o sestrojení mechanického létajícího stroje. Swedenborg rovněž zveřejnil předpověď, že je jen otázkou času a vývoje, kdy lidstvo začne cestovat na Měsíc. A v roce 1758 Swedenborg předpokládal, že každou z miliard hvězd obklopují obydlené planety. Ale už o několik let dříve portugalský jezuita Bartolomeo Lourenc Gusman navrhl a 8. srpna 1709 hodlal v Lisabonu předvést létající přístroj, jehož pohon spočíval údajně v reaktivní síle získané unikáním vzduchu z trysek. Žádost o předváděcí let byla zamítnuta a církevními hodnostáři předvádění zakázáno; přístroj byl spálen a Lourenc uvězněn (s pomocí přátel ale uprchl do ciziny a později ve Španělsku zemřel). Z několika dochovaných zobrazení není princip pohonu přístroje jasný.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[3] P.Lála, A.Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[4] J. G. Perel: Dějiny představ o vesmíru, Nakl. politické literatury, Praha 1964
[5] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://www.project.mettavant.fr/astroquation.htm
[6] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.htm[7] Russian Space Program - http://www.guidetorussia.com/russian-space-program.asp

-----
Příště: Jak se měřil čas; plánované zveřejnění: 26.5.2011.