Byl Gagarin skutečně první?

Čas od času se objevují v médiích zvěsti o tom, že Gagarin nebyl prvním člověkem, který obletěl Zemi. Mnohá tvrzení autorů podobných informací sice znějí přesvědčivě, ale v konečném výsledku zůstávají pouze na úrovni domněnek.

Dobový propagační plakát

Přemíra utajování a zveřejňování neúplných (někdy i záměrně nesprávných) informací o sovětském kosmickém programu (a nejen o něm) přispěla k vytvoření atmosféry nedůvěry a vedla ke vzniku nejrůznějších pochybností a fám. A jednou z nich je i to, že Gagarin ve skutečnosti nebyl prvním kosmonautem, a že před jeho fingovaným obletem Země při kosmických experimentech zahynuli jiní letci. Někteří dokonce uvádějí, že Gagarin 12. dubna 1961 vůbec neletěl - k tomu poznámka: CIA upozornila 11. dubna prezidenta Kennedyho, že následujícího dne očekávají start sovětského kosmonauta. Ale ani USA, kde kosmické experimenty probíhaly za velké publicity a za přítomnosti novinářů, se neubránily vzniku nejrůznějších konspiračních teorií - největší z nich je údajné zfalšované přistání Apolla 11 na Měsíci (někteří dokonce označují za fingovaný celý americký měsíční program). A později se také první čínský

kosmonaut (taikonaut) Jang Li-wej dočkal "konkurence", když hongkongský list "Sing Tao Daily" napsal, že prvním čínským astronautem byl Li Qinglong, který pilotoval kosmickou loď Shenzhou 4 (start 29.12.2002, přistání 5.1.2003). Ovšem i některé americké lety do kosmu nebyly v začátcích kosmické éry zcela veřejné. Například o přesném poslání rakety Atlas B (číslo 10B), která v prosinci 1958 dopravila na geocentrickou dráhu technologickou spojovou družici SCORE (Signal Communication by Orbiting Relay Experiment), vědělo pouze 35 lidí a předletová příprava na Cape Canaveral byla přísně utajována. Ostatně řada věcí spojených s vojenským využitím raket a kosmických objektů byla i v USA v utajovaném režimu.Ale vraťme se do Sovětského svazu na počátek šedesátých let minulého století a ke Gagarinově letu. Je pravdou, že informace o letu prvního Vostoku byly vydávány se zpožděním, ale v sovětské kosmonautice to byla běžná praxe, zavedená již od startu prvního Sputniku (takový postup schválila sovětská státní komise na moskevském zasedání dne 20. září 1957). Tehdy bylo rozhodnuto, že zpráva o vypuštění umělé družice bude vydána až v okamžiku, kdy bude nezvratně jisté, že družice je na oběžné dráze a tento postup se dodržoval i později.Na blogu idnes vyšel článek Andrey Kostlánové věnovaný neexistenci letu J. A. Gagarina (a současně zmiňující řadu údajných dalších neúspěšných experimentů) - viz [2]; chci se k této problematice také vyjádřit. Podle mého názoru se citovaný článek dotýká problematiky, která asi není autorce příliš blízká - viz perly typu: "během krátkého suborbitálního letu na nízké oběžné dráze" nebo "piloti ztraceni ve vesmíru dodnes vesmírem putují rychlostí kolem 1.500 km/hod." (tedy pomaleji než při letu v nadzvukové stíhačce - poznámka J.S.) či "nadzvukový letoun, ..., když se pohybuje ve výškách kolem 10.000 km"! Článek obsahuje i další chyby, vzniklé zřejmě díky překladu z originálního textu Jamese Oberga [8], např. "Rusové pro atmosféru svých kosm. lodí používali směs kyslíku a azotu" - azot je v ruštině dusík -, nepřesnosti (nechci použít výraz "nesmysly") a zejména přepis ruských jmen z azbuky je přinejmenším neobvyklý: kupříkladu Береговой (Beregovoj) je uváděn jako Beregovov, Филатьев (Filaťjev) je veden jako Filatyjev, Терешкова (Těreškova, s přechýlením Těreškovová) je uvedena v několika verzích - Těreškova, Těrešková i Tereškovová a konstruktér Глушко (Gluško) je na několika místech uváděn jako Gluškov. Mám poznámky ještě k několika odstavcům; informace v nich uvedené se ale vyskytují nejen v citovaném článku, ale příznivci konspiračních teorií je uvádějí i při jiných příležitostech. Zdrojem inspirací pro českého příznivce podobných teorií je kniha maďarského autora Istvána Nemereho "Gagarin, kosmická lež" - [3].Podporovatelé teorie o letu sovětských kosmonautů před Gagarinem nejčastěji uvádějí tyto pokusy:V letech 1957 až 1959 měli při balistických letech rakety R-5A, odpalovaných ze základny Kapustin Jar, zahynout tři piloti - Ledovskij, Šiborin a Mitkov. Ovšem balistické lety lidí nebyly v SSSR k realizaci schváleny a bez "papíru" nebylo možné podobný experiment uskutečnit.15.5.1960 byl vypuštěn Kosmičeskij korabl 1 (Korabl-sputnik 1; někdy označován jako Sputnik 4). Na palubě tohoto aparátu měl být ruský kosmonaut Vasilij Zavadovskij (někteří autoři uvádějí jméno Zajcev), který prý jako první dosáhl orbitální dráhu. Ve skutečnosti se jednalo o zjednodušenou verzi prototypu kosmické lodi typu Vostok, která nebyla vybavena štítem pro návrat. Družice měla být po třídenním letu navedena na návratovou dráhu, ale v důsledku chybné orientace byla loď navedena na vyšší dráhu s apogeem 689 km a poté se rozdělila na přístrojový úsek a návratový modul. Možnost přítomnosti kosmonauta na palubě je podle mého názoru nulová. Vedou mne k tomu tyto okolnosti: žádná z kosmických velmocí (SSSR nebo Rusko, USA i Čína) neuskutečnila pilotovaný let bez předchozího testu v bezpilotním režimu (s jedinou výjimkou amerického raketoplánu, ale ten byl rozsáhle testován při letech v atmosféře); jednalo se o třídenní let a během této doby nebyla zachycena žádná rádiová komunikace údajného kosmonauta se Zemí (proč by byl zachováván rádiový klid, když k závadě došlo až v závěru letu?); po uskutečnění takového letu by byl kosmonaut určitě vyznamenán titulem Hrdina SSSR - mezi nositeli tohoto titulu je jediný Zavadovskij, ale Michail Nikolajevič, který je ale narozen v roce 1900 a medaili obdržel v dubnu 1945 [3] (Zavadovskij zemřel 29.1.1960). A ještě jeden fakt: první oddíl sovětských kosmonautů byl sestaven na začátku března 1960 (první lékařská vyšetření byla zahájena 14.3.1960 za účasti 15 kandidátů; oddíl byl kompletní až v červnu) a připravit kosmonauta na let během necelých dvou měsíců nejde. Mezi piloty, z nichž se vybírala dvacítka kandidátů kosmického letu, žádní piloti uváděných jmen nebyli (jméno Zajcev se objevuje až v roce 1985 v týmu kosmonautů NPO Energija, ale jeho datum narození je 5.8.1957!).27.9.1960 údajně při neúspěšném startu rakety Vostok zahynul Ivan Kačur. Z tohoto dne není znám žádný pokus o vypuštění nosné rakety z Bajkonuru a rovněž jméno údajného kosmonauta není mezi dvacítkou prvního oddílu sovětských kosmonautů.10.10.1960 explodovala na Bajkonuru nosná raketa Molnija, která měla vynést na meziplanetární dráhu k Marsu sondu AMS Mars. Podle některých zdrojů mělo jít o neúspěšný pilotovaný let, neboť radiostanice v Itálii, Británii, Švédsku a Turecku údajně po dobu 30 minut sledovaly let plukovníka Pjotra Ivanoviče. Zajímavé je, že tento "let" nezaregistrovaly americké sledovací stanice, kterou byly v té době schopné zachytit raketu startující z Bajkonuru asi 15 minut po startu - raketa totiž po startu letí od západu k východu a po půlhodině letu je nad Tichým oceánem (zajímavé, že z Evropy ji šlo sledovat!).28.11.1960 údajně v kosmické lodi Vostok zahynul Alexej Gračov a jak se uvádí v [2] "omylem se dostal na translunární trajektorii". Na konci listopadu z Bajkonuru neodstartovala žádná nosná raketa, natož směrem k Měsíci a co je hlavní nosná raketa Vostok nebyla schopná dopravit kosmickou loď typu Vostok, jejíž hmotnost převyšuje 4700 kg, na translunární dráhu!4.2.1961 (v [2] je nesprávný rok 1960) z Bajkonuru odstartovala neúspěšná sonda k Venuši; v důsledku závady na elektrické instalaci čtvrtého stupně nosné rakety (Blok L) zůstala sonda spojena s posledním stupněm a pohybovala se po geocentrické dráze ve výšce mezi 212 a 318 km (dráha byla přibližně ve výškách, v nichž se pohybovaly i pilotované lodi). Sovětská strana oficiálně oznámila, že se jedná o zkoušku nové nosné rakety a o účelu satelitu neoznámila žádné podrobnosti, což zřejmě vytvořilo prostor pro spekulace. Někteří pozorovatelé tvrdili, že na radiové frekvenci 22 MHz slyšeli "sténání a tlukoty srdce", o kterých jistý italský fyziolog prohlásil, že jde o umírajícího člověka. K tomu lze jen dodat, že monitorování srdeční činnosti kosmonautů není prováděno formou poslechu, ale pomocí snímačů se sleduje elektrická aktivita srdce (stejně jako vyšetření na EKG) a tyto záznamy jsou telemetricky předávány na Zemi. Druhou věcí je, že hmotnost užitečného zatížení byla jen něco přes 600 kg a to je příliš málo pro pilotovanou kosmickou loď (nejlehčí americká kosmická loď Mercury měla hmotnost kolem 1200 kg).Mezi 7. a 10. dubnem 1961 měla být z Bajkonuru údajně vypuštěna nosná raketa, která vynesla na oběžnou dráhu kosmickou loď Rossija s kosmonautem Vladimirem S. Iljušinem (synem slavného konstruktéra letecké techniky). Iljušin byl zkušený testovací pilot, který létal od roku 1952. Od roku 1957 působil v Suchojově letecké konstrukční kanceláři (konkurenční kancelář otce Iljušina!); v červenci 1957 dosáhl na upraveném stroji Su-9 světový rekord ve výškovém dostupu, když vystoupil do 28,857 km. Pro Iljušinův kosmický let ale nejsou žádné hodnověrné důkazy a proti je i to, že Iljušin nebyl zařazen v oddílu sovětských kosmonautů. Příznivci tohoto letu namítají, že Iljušin prošel zkráceným výcvikem a jeho let měl být oceněním zásluh jeho otce (s nímž ovšem Iljušin mladší neměl právě nejlepší vztah). Další "potíž" je v tom, že Iljušin byl v červnu 1960 vážně zraněn při dopravní nehodě, což ho podle pravidel přijatých v SSSR pro vstup do oddílu kosmonautů z této činnosti diskvalifikovalo - jakékoliv zranění vedlo k vyloučení z výběru, protože v té době nikdo nevěděl, jak bude kosmický let působit na lidský organismus, a proto se vyžadoval perfektní zdravotní stav. Další námitka, že není známa žádná komunikace mezi Iljušinem a pozemnním střediskem (a to měl Iljušin absolvovat tři oblety Země, což obnáší více než 4 hodiny pobytu na dráze), bývá odmítána tím, že po navedení na dráhu ztratil Iljušin (snad z nedostatku kyslíku) vědomí a pozemnímu středisku se podařilo zajistit sestup na zem až při třetím obletu, když v plánu byl pouze jeden. Podle jiné verze mělo dojít k závadě na elektrické instalaci lodě a Iljušinovi se ji teprve na třetím obletu podařilo odstranit a zapálit brzdicí motory - opět s výsledkem přistání v Číně. A jeden z nejdůležitějších argumentů, americké sledovací stanice nezjistily mezi 7. a 10. dubnem na oběžné dráze žádný objekt, odbývají tím, že Američané potvrzovali jen ty starty, které přiznal Sovětský svaz (což není ani zdaleka pravda), neboť samy se připravovaly na konspirační akt týkající se zmanipulování měsíčního programu.Příznivci teorie Iljušinova prvního kosmického letu také rádi často zdůrazňují, že ve vydání Guinnessovy knihy světových rekordů z roku 1964 je Iljušinův let veden jako první pilotovaný kosmický let. A zde jistě každého napadne: a co ti, kteří se údajně účastnili kosmických experimentů před Iljušinem?

PRAMENY:
[1] Geroi Sovetskovo Sojuza, Vojenizdat, Moskva 1987
[2] A. Kostlánová: Gagarin a ti druzí - http://kostlanova.blog.idnes.cz/c/69018/Gagarin-a-ti-druzi.html[3] I. Nemere: Gagarin kozmické klamstvo, Obzor, Bratislava 1990
[4] K. Pacner: Tajný raketokosmický souboj SSSR–USA - http://dejiny.nln.cz/archiv/2010/4/druzice-kosmonauti-spioni[5] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[6] http://www.astronautix.com/astros/ilyushin.htm[7] http://www.igs.net/~hwt/oberg/deadcosm.htm[8] http://www.jamesoberg.com/phantoms.html[9] http://www.lib.cas.cz/space.40

-----
Příště: Kosmická loď Vostok; plánované zveřejnění: 18.4.2011.