Česká stopa v historii kosmonautiky

V dlouhé historii raketové techniky a kosmonautiky se setkáváme rovněž s významným přínosem českých vynálezců a experimentátorů. Prvním z nich byl už v polovině 16. století kovolijec Vavřinec Křička z Bítyšky.

Vavřinec Křička z Bítyšky (asi 1500 - 1570) byl pomocníkem zvonaře Tomáše Jaroše z Brna, který v roce 1548 odlil zvon Zikmund pro chrám sv. Víta v Praze.
Křička se v roce 1568 podílel na stavbě Zpívající fontány v Královské zahradě Pražského hradu před letohrádkem královny Anny; pro fontánu vytvářel a odléval figury.
V roce 1562 Vavřinec Křička sestavil spis Návod k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konví ke zvedání vody k vodotryskům a p., který sestával ze čtyř částí. První se zabývala zbrojním materiálem, druhý byl věnován konstrukci pum, třetí konstrukci a výrobě zvonů a slévání a poslední část se věnovala konstrukci pecí. Součástí první části o zbrojním materiálu je rovněž kapitola s názvem Raketle dielati, která podrobně popisuje stavbu ohněstrůjné rakety. Popis je doplněn kresbou spalovací komory a rakety s tyčovým stabilizátorem. Z textu kapitoly vyplývá, že autor měl značné praktické zkušenosti s výrobou podobných raket.

Další čeští "raketníci" se objevují v souvislosti s vytvořením raketometných baterií v rakouské armádě. V roce 1814 byla ustavena první raketometná baterie, v jejíchž řadách sloužili i čeští vojáci. O vznik baterie se zasloužil vrchní velitel dělostřelectva generál Vinzenz von Augustin, který byl považován za držitele nejdůležitějších tajemství výroby raket a jeho laboratoř ve Wiener Neustadtu měla nejlepší úroveň v Evropě. V roce 1818 se pak v rakouské armádě vytvořila samostatná raketometná jednotka, která používala rakety stabilizované rotací. Příslušníci raketových jednotek měli zvláštní uniformy se znakem své zbraně na výložkách a měli proti ostatním dělostřelcům řadu výhod (v Čechách a na Moravě se jim říkalo "prskouni").
Raketometné oddíly rakouské armády se naposled zapojily do bitvy u Hradce Králové v červenci 1866, ale jejich podíl byl už malý - každý dělostřelecký pluk měl ve své sestavě devět baterií dělostřelectva a jen jednu baterii raketometnou. A navíc ještě v roce 1866 byly raketometné oddíly v rakouské armádě zcela zrušeny. Současně s tím byla zrušena i výroba vojenských raket.

Na začátku 19. století promluvil do historie kosmonautiky i český podnikatel hrabě Jiří Buquoy (1781 - 1851), který studoval přírodní vědy na francouzské Sorbonně. A ve Francii také vydal v roce 1816 práci s názvem Exposition d'un nouveau principe de dynamique, dont le principe des vitesses virtuelles n'est qu'un cas particulier (Problematika rychle letících předmětů ve zvláštních případech), která byla už rok předtím (28.8.1815) čtena v L'Institut de France. Samotný text nepřinášel sice nic zásadního, ale vnášel uvážlivý náhled na tuto problematiku ze širšího pohledu a zmiňoval práce jiných autorů.
Pro zajímavost: Buquoy zřejmě jako první na světě používal pro řízení svého českého panství matematické metody.

V roce 1832 uveřejnil astronom Josef Jan Littrow (rodák z Horšovského Týna a ředitel hvězdárny ve Vídni) v Časopise Českého musea úvahy nad možnostmi, které má člověk pro cestu na Měsíc. Astronom přitom dospěl k názoru, že takovou cestu nedokážeme nikdy uskutečnit. Za největší překážku v uskutečnění letu na Měsíc viděl v nemožnosti překonat zemskou přitažlivost a také to, že bude velice složité řídit větroloď tak, aby se neroztříštila o Měsíc. V závěru svého zamyšlení napsal: "Však bez toho živi býti můžeme, protože jsme dosaváde bez toho žili."
O dva roky později vydal spisek Poznámky o cestě na Měsíc, ve které hovoří o tom, že cestu na Měsíc budeme podnikat vždy jen pomocí dalekohledů, ale i tak poznáme mnohá jeho tajemství.

Další české stopy v historii kosmonautiky se objevují v roce 1928.
V nakladatelství Reis Praha vydal středoškolský profesor dr. Vilém Santholzer (1903 - 1972) knihu Raketové lety do vesmíru s podtitulem Jak na ně pohlíží střízlivá věda a co bude z dnešních vědeckých fantazií pravděpodobně uskutečněno; jedná se o první českou knihu, která je věnována raketám. Autor se zabýval možným vývojem raketových letů v budoucnosti a pozoruhodně přesně odhalil budoucí kroky. Správně odhadl, že nejdříve budou rakety sloužit k výškovým letům, poté budou vyslány rakety bez posádky na dráhu kolem Země, k zasažení Měsíce a provedou oblet Měsíce a vrátí se k Zemi. A pak budou použity i pro lety člověka do vesmíru. V knize se dočteme i o problematice beztížného stavu, o stavbě složených (vícestupňových) raket a o přistání hlavice výškové rakety na padáku.

Od roku 1928 se o rakety začal zajímat také letecký konstruktér Ludvík 0čenášek (1872 - 1949), který se inspiroval zejména pracemi Hermanna Obertha. Svou práci věnoval raketám s tuhým palivem a jeho rakety se vyznačovaly velkými ocasními stabilizačními plochami, jež byly u několika typů raket dlouhé od 20 do 70 cm. Očenášek rakety vlastní konstrukce letově předvedl 2. března 1930 poblíž Vypichu na okraji Prahy. Při "letovém dni" vypustil celkem osm raket a jeho největší raketa dosáhla výšku kolem 2000 metrů; na druhou stranu je třeba říct, že došlo i k explozi rakety ve startovní konstrukci.Očenášek ale v dalších experimentech nepokračoval a v dalších letech se věnoval konstrukci raketového motoru použitelného pro pohon člunu. Údajně uskutečnil i několik praktických pokusů na Vltavě, ale konečného výsledku se nedopracoval. Do roku 1938 tajně pracoval na konstrukci rakety s dostřelem asi 2500 metrů, ale práci před okupací Československa přerušil a už se k ní nikdy nevrátil.Ludvík Očenášek je jediným Čechem, který je zařazen do světové síně slávy raketové techniky v Novém Mexiku.

Další českou osobností, již zmíním v tomto článku, je inženýr Rudolf Pešek (1905 - 1989), který působil ve zbrojním oddělení Vojenského technického ústavu. Zde zpracoval návrh na "raketovou průraznou pumu" a v roce 1929 na ni společně s Edmundem Bestrem a Františkem Binderem podal patent. Návrh raketového motoru a výpočty byly dílem Rudolfa Peška a zbrojní část sestavil ing. Bestr. V podstatě se jednalo o klasickou leteckou pumu urychlovanou přidaným raketovým motorem na tuhé palivo, čímž se získala větší průraznost zbraně. V následujícím roce byl patent číslo 820 přidělen (s patentovou ochranou od roku 1932). K realizaci projektu ale nikdy nedošlo.
Rudolf Pešek byl po druhé světové válce nadšeným stoupencem a popularizátorem kosmických letů a stal se aktivním členem Mezinárodní astronautické federace a Mezinárodní akademie astronautiky.

Na závěr ještě jednu perličku z České Třebové.
Někdy ve třicátých letech minulého století zaslal jistý Karel Honl redakci jednoho pražského časopisu dopis, ve kterém píše, že "sestrojil vesmírovou raketu, jež má řiditelné kormidlo" a že jeho model "má na bocích dvě vodíkové náplně", které mají ulehčit let do vysokých výšek. Vynálezce dále napsal, že pracuje na myšlence raketových letů velice intenzivně a že "neopomenu při dalších pokusech sděliti výsledek."
Vícekrát se už neozval...

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Kroulík, B. Růžička: Rakety, Naše vojsko, Praha 1981
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] P. Toufar: Uskutečněné fantazie, Práce, Praha 1978
[4] http://www.project.mettavant.fr/astroquation.htm
[5] http://www.spaceline.org/rockethistory.html

-----
Příště: Události v kosmonautice; plánované zveřejnění: 8.2.2012.