24.10. - černý den Bajkonuru

Datum 24. října je zapsáno černým písmem do historie sovětského (ruského, kazašského) kosmodromu Bajkonur. V letech 1960 a 1963 explodovaly s tragickými následky ve stejný den při předletové přípravě vojenské balistické rakety.

První tragická havárie 24.10.1960
Na startovní plošině číslo 41 kosmodromu Bajkonur se připravovala k prémiovému startu vojenská mezikontinentální raketa R-16 (v kódu NATO SS-16), která vyšla z projekční kanceláře OKB-586 Michaila Kuzmiče Jangela a motory projektovalo OKB-456 pod vedením Valentina P. Gluška. Přípravu ke startu nové balistické mezikontinentální rakety provázely četné technické problémy a přítomný maršál dělostřelectva Mitrofan Nědělin, odpovědný za její start, požadoval urychlené vypuštění, bez ohledu na možné nebezpečí. 23. října kolem 18 hod. místního času byla přerušena příprava startu (který měl proběhnout ještě ten den večer), neboť na prvním stupni rakety se samovolně otevřel ventil plynového generátoru a explodovaly pyromembrány v systému dopravy paliva.
Vojáci a technici začali hledat příčiny závad a celou noc pracovali na raketě, která byla plně natankována palivem (jedovatý asymetrický dimethylhydrazin) i okysličovadlem (kapalný kyslík). Velení kosmodromu sice požadovalo přerušení startovních příprav a odčerpání pohonných hmot, ale palivo nešlo z rakety odčerpat, neboť její konstrukce a vlastnosti paliva takový proces téměř vylučovaly - jednou natankovaná raketa tak musela odstartovat, jinak byla na odpis. Ostatně: pro raketu ani nebyl vypracován technologický postup, který by řešil odčerpávání složek paliva z jejich nádrží.
Během prací na natankované byly vyměněny pyromembrány i ventily.

Na raketě pracovaly desítky vojáků i civilistů a dokonce i maršál Nědělin sledoval opravy a souběžné testování rakety z bezprostřední blízkosti; údajně si proto nechal přistavit své křeslo na místo vdálené jen asi 20 metrů od paty rakety. Práce na raketě probíhaly v časové tísni; na urychleném vypuštění trvalo nejvyšší sovětské státní a stranické vedení a dokonce sám Nikita S. Chruščov osobně intervenoval u Nědělina, aby byla raketa odpálena co nejdříve. Jak už bylo řečeno, podle původních plánů měla raketa odstartovat 23. října večer a termín nebyl dodržen. A nedodržení určených termínů se neodpouštělo; toho si byl Nědělin určitě vědom.
Proto se pro úsporu času na raketě souběžně prováděly činnosti, které na sebe při normálním postupu navazují. Navíc technici, kteří na rampě prověřovali elektrické rozvody, neměli k dispozici schéma zapojení; pracovník, který plány k raketě nesl, nebyl ostrahou na rampu k raketě vůbec vpuštěn - neměl patřičnou "bumážku".
Dalším faktorem vedoucím k havárii rakety byl nedostatek komunikace mezi startovní rampou a řídicím a pozorovacím stanovištěm, které se nacházelo ve vzdálenosti asi 800 metrů od startovní rampy. V pozorovacím bunkru totiž jeden z techniků zjistil, že jeden ze spínačů je v poloze, kterou měl zaujímat až po startu, a po konzultaci s dalším přítomným technikem (ale s nikým na startovní rampě) přepnul spínač do "správné" polohy. Tento krok sám o sobě nic nezpůsobil, ale spustil tím sled událostí, na jehož konci byla tragická exploze.

Nová poloha spínače, určeného pro druhý stupeň rakety, totiž spustila několik dalších operací, které nakonec vedly k tomu, že na druhém stupni rakety začalo čerpání paliva a okysličovadla do raketového motoru. Jelikož použité palivo je samozážehové, došlo k rozběhu motoru a spaliny hoření během několika okamžiků propálily stěny nádrže paliva v prvním stupni a výsledkem toho byla mohutná exploze. Odhaduje se, že v té době se v blízkosti rakety pohybovalo kolem 250 lidí. Obrovský požár okamžitě sežehl desítky lidí v nejbližším okolí rakety a další lidé se udusili toxickými výpary hoření. Přeživších 49 osob, které se nacházely v okolí rakety na startovní plošině, bylo převezeno do nemocnic.
Tragická nehoda si podle oficiálních dokumentů vyžádala životy 74 lidí (spekuluje se ale, že jich mohlo být až 117), z toho 57 příslušníků armády a 17 civilních zaměstnanců. Později zemřeli na následky popálenin další tři - podplukovník N. M. Sallo, kapitán A. M. Simoňjan a seržant J. S. Simkiv, ale ti nebyli do oficiálního počtu obětí zahrnuti. Z dalších zraněných osob bylo 29 vyléčeno a osud 17 lidí se nepodařilo dopátrat (podle zprávy CAMO č. 1/407428 ze dne 7.7.1998).
Zahynuvší příslušníci armády byli společně pohřbeni s vojenskými poctami v osadě Leninsk (dnešní Bajkonur), ostatky civilních obětí byly převezeny do míst bydlišť (Dněpropetrovsk, Kyjev, Moskva, Charkov, Zagorsk) a urna s popelem M. I. Nědělina byla uložena v Kremelské zdi. V oznámení o úmrtí, které dostali rodinní příslušníci obětí, se ale skutečný důvod jejich smrti neuváděl. V případě Nědělina bylo v oficiální zprávě jako příčina úmrtí uvedeno letecké neštěstí.

Po nehodě rakety R-16 byla ustavena speciální vyšetřovací komise, která ale dostala od Leonida I. Brežněva (jenž už v té době zastával významné postavení v sovětské stranické hierarchii) zadání, aby šetření nebylo protahováno a nehledal se viník, protože odpovědné osoby už byly patřičně "potrestány" (čémž byl myšlen zejména maršál Nědělin. Výsledkem vyšetřování tak nakonec bylo jen doporučení: poškozenou odpalovací rampu co nejdříve opravit a v řádu týdnů obnovit zkoušky nové mezikontinentální balistické rakety. A závěrečná zpráva ani přesně nedefinovala příčiny katastrofy. Náčelník kosmodromu generál K. V. Gerčik k šetření později řekl, že komise se vůbec nezabývala hlavní příčinou nehody - chybami v projektu a v ovládání systému řízení rakety.Raketa R-16 pak k prvnímu úspěšnému letu odstartovala 2. února 1961 z opravené plošiny kosmodromu Bajkonur (opravy byly dokončeny v lednu 1961).

Nehoda byla sovětským stranickými a státními orgány dlouho tajena a oficiálně byla přiznána až v roce 1990, i když se už předtím o této nehodě vědělo. Celých třicet let bylo vše, co bylo spojeno s touto bajkonurskou tragedií přísně tajným materiálem.

Krátce po nehodě byl nedaleko od místa nehody vojáky vybudován pomník, jež ale vzhledem k utajení událost nepřipomínal. Důstojný památník obětem byl odhalen teprve na vzpomínkovém setkání zástupců armády, rodinných příslušníků a přátel obětí dne 24. října 1998. Památník odhalil a věčný oheň u něho zapálil náčelník kosmodromu Bajkonur generál L. T. Baranov.

Druhá bajkonurská havárie 24.10.1963
Dalo by se předpokládat, že tragická událost z října 1960 bude velkým ponaučením, ale praxe provádět opravy a úpravy na natankovaných raketách pokračovala i v dalších letech - a to i v těch případech, kdy bylo možné palivo bez poškození rakety odčerpat.
A tak není divu, že přišla další nehoda.

Přesně tři roky po prvním incidentu byla v silu plošiny 70 kosmodromu Bajkonuru připravována ke vzletu mezikontinentální balistická raketa R-9A ([2] uvádí raketu R-16). Také zde vojenští technici pracovali s natankovanou raketou, z níž během komplexních zkoušek uniklo jedovaté palivo, a při následném požáru zahynulo osm lidí. Velitel skupiny podplukovník N. V. Žarov, šest vojáků základní služby a jeden civilní zaměstnanec - Ivan Ivanovič Kulagin. Vojáci základní služby byli pohřbeni ve Vojenském parku v městě Leninsk, nedaleko od hrobu obětí z října 1960.Také tato nehoda podléhala přísnému utajení a památník obětem této havárie byl vybudován teprve mnohem později na plošině 71 kosmodromu Bajkonur.

Po těchto dvou tragických událostech se dne 24. října na kosmodromu Bajkonur už neprovádějí žádné aktivity s raketami!

Plesecké tragédie
Jak už bylo uvedeno v předchozích odstavcích, práce na natankovaných raketách pokračují i přes bajkonurské tragédie (a toto praxe přetrvává dodnes). A tak ani severní ruský kosmodrom - Pleseck - nezůstal ušetřen tragédií.

V roce 1973 se nezdařil start nosné rakety typu Kosmos a tak bylo rozhodnuto zahájit odčerpávání paliva z rakety. Ovšem technici začali, i přes nebezpečí panující při odčerpávání paliva, na systémech rakety okamžitě pracovat. Raketa ovšem na rampě explodovala a při výbuchu zahynulo devět techniků.

A v roce 1980 explodovala na startovní rampě nosná raketa Vostok. Výsledkem bylo padesát ztracených lidských životů.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] T. Přibyl: Neslavné pády slavných raket - in: Svět speciál, Extra Publishing, Brno 2009
[3] Vestnik Bajkonura z 24.10.2005

-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 25.10.2011.