Nejstarší úvahy o mimozemském životě

Jedním z cílů kosmonautiky je hledání života mimo Zemi. Úvahy o mimozemském životě jsou zdánlivě otázkou poslední doby, ale: již staří Řekové...

Budou vypadat jinak?

Otázku, zda existuje život mimo naši planetu, nelze jednoznačně zodpovědět a v odpovědi je velké procento spekulace; současně s tím ale musíme řešit otázku co je to vlastně život. Podle současného náhledu pro označení "život" stačí, aby objekt současně splnil následující čtyři podmínky:
1. Musí probíhat látková výměna mezi objektem a okolím.
2. Objekt musí být schopen reprodukce.
3. Objekt musí být schopen reagovat na vnější podněty.
4. Objekt se musí přizpůsobovat podmínkám vnějšího prostředí.
Stavební prvky, z nichž je organismus složen, nejsou přitom rozhodující (začátkem prosince 2010 oznámil NASA, že ve vodách kalifornského jezera Mono Lake objevil živé formy, které dokázaly v DNA nahradit obvyklý fosfor jedovatým arzenem) a teoreticky si umíme představit životní formy postavené na základě jiného prvku než je uhlík u pozemského života. Ovšem jak dalece se může odlišovat mimozemský život od toho pozemského (který je i tak rozmanitý: existují bakterie žíjící v sopkách, životní formy nezávislé na sluneční energii a využívající geotermální energii a několik druhů bakterií bylo dokonce nalezeno v radioaktivní vodě atomových reaktorů) dnes nikdo nedokáže odhadnout. A lze si vůbec představit, že by pozemské organismy byly jedinými obyvateli vesmíru?
Pro starověké národy nebyla možnost života ve vesmíru ničím nepředstavitelným. Převážně ale byla do kosmického prostoru umisťována sídla bohů; a například podle egyptských a inckých legend dosadila nebeská božstva své děti jako vládce na Zemi. Kupříkladu v Koreji začínali svůj letopočet od roku, kdy sestoupil legendární prapředek Korejců Tangun z nebes (mělo se tak stát roku 2333 před n. l.). O podobných legendách hovoří článek tohoto blogu "Báje, legendy a fantazie o letech ke hvězdám". Ve starověku si ovšem lidé životní formy obývající vesmír představovali stejné, jaké se vyskytovaly na Zemi, protože i představa o cizích světech odpovídala pozemskému vzoru.
Prvním, kdo se domníval, že ve vesmíru je nekonečné množství obydlených světů, byl antický filozof Anaximandros (asi 611 - 546 nebo 549 před n. l.), žák Tháleta z Milétu. Podle Anaximandrose v kosmu stále vznikají nové světy a jiné zase zanikají. Své filozofické názory vylíčil ve spise "O přírodě", který se ale nedochoval a je znám jen zlomkovitě z citací.
Další významný antický filozof Anaxagorás z Klazomen (asi 500 - 428 před n. l.), který jako první v dějinách zásadně odděloval ducha od hmoty, také zastával názor na existenci mimozemského života. Domníval se, že všude ve vesmíru jsou rozeseta semena bytí, z nichž vzniká život. Podle Plútarcha údajně hlásal, že na Měsíci je voda, hory a údolí podobně jako na Zemi, a že na Měsíci žijí rozumné bytosti. Měsíc byl považován za obydlený ještě po dlouhá staletí - prakticky až do přelomu 19. a 20. století.
Anaxagorovu myšlenku o mimozemském životě přejal do své filozofie další antický učenec Démokritos z Abdér (Abdérai) v Thrákii (asi 460 - 370 před n.l.), který je znám především jako hlavní představitel atomismu (zavedl pojem "atom" jako nejmenší, dále již nedělitelná částice látky). Snažil se aplikovat myšlenky atomismu také v jednotlivých vědních oborech. Jeho pokračovatel, Métrodóros, zase prohlašoval, že "pokládat Zemi za jediný osídlený svět v nekonečném vesmíru je stejná pošetilost, jako tvrzení, že na velkém osetém poli vyroste jediný pšeničný klas". Atomisté rovněž předpokládali, že světy jsou obyvatelné pouze dočasně, podle toho, v jaké fázi vývoje se nacházejí.
Pro úvahy o jiných obydlených světech byla důležitá práce největšího systematika antické vědy Aristotela ze Stageiry (384 - 322 před n. l.). Ten rozdělil svět na podměsíční a nadměsíční sféru s tím, že podměsíční sféra je vlastně náš pozemský svět, kde se všechno vyvíjí a mění a je proto dočasné. Naopak nadměsíční sféra je hranicí dokonalého vesmíru, který je dokonalý, nemění se a je věčný. Tím bylo jednoznačně dáno, že živé bytosti mohou být pouze na Zemi a tento názor, podporovaný církevními hodnostáři, zůstal neotřesen po mnoho staletí (nejen tyto, ale i mnohé další Aristotelovy koncepce se udržely hluboko do novověku).
Aristotelovo učení společně s vítězným geocentrickým uspořádáním světa vedly k tomu, že úvahy o mimozemském životě nejsou po celý středověk přijímány (a církví jsou důsledně pronásledovány, neboť se neshodují s výkladem bible) a objevují se jen sporadicky. Vesmír se tedy stává prostorem pouze pro Boha a případně pro lidské duše, které po smrti končí v nebi. Domníval se tak např. Plútarchos z Chairóneie (asi 45 - 120), který hlásal, že po srmti člověka jeho duše putuje k Měsíci, kde se sloučí s měsíční substancí a putuje dále ke Slunci, které ji "recyklovanou" vyšle zpět k Měsíci a Zemi "k dalšímu použití".
Středověk se stal "dobou temna" (nejen!) pro myšlenky života ve vesmíru, přestože na příkaz papeže Jana XXI. označil v roce 1277 pařížský biskup Etiene Tempieus tvrzení o jediném, pozemském, světě za kacířské. Na důkaz svého tvrzení uváděl, že astronomické objevy potvrzují všudepřítomnost a neomezenost božských sil. Kardinál Mikuláš Krebs (Mikuláš Kusánský; 1401 - 1464) se domníval, že v nekonečném vesmíru existuje také nekonečné množství cizích světů. Je nutno ovšem dodat, že učení o mnohosti světů začala katolická církev v průběhu 16. století tvrdě pronásledovat.
Z jiného pohledu zkoumal možnost mimozemského života francouzský teolog William Vorilong (? - 1463). Ten posuzoval situaci z hlediska křesťanské víry o božském vtělení a vykoupení a dospěl k názoru, že Bůh sice mohl vytvořit i jiné obydlené světy, ale Kristus mohl přinést vykoupení pouze obyvatelům Země.
Teprve druhá polovina 16. století přináší nové pohledy na cizí obydlené světy. Známé jsou zejména názory italského mnicha Giordana Bruna (1548 - 1600), stoupence Kopernikova heliocentrismu (za což měl být podle mnoha autorů upálen, ale hlavním důvodem jeho trestu byla kritika doktrinářství a scholastické filozofie vycházející z Aristotelova učení - obviněn z kacířství byl už v roce 1575; jeho kosmologické názory a další postoje byly v procesu jen "přitěžující okolností"). Jen malá vsuvka: Brunovo civilní jméno bylo Filepo; jméno Giordano přijal v roce 1563, když vstoupil do kláštera dominikánského řádu. Ale vraťme se k tématu: Bruno vydal v roce 1584 svůj hlavní spis "O nekonečnosti, vesmíru a světě" (tedy až několik let poté, co byl obviněn z kacířství), v němž tvrdil, že vesmír nemá hranice ani konec a je neomezený a věčný. Současně zde rozvíjel myšlenky o nekonečném množství obydlených světů. V lednu 1593 byl Bruno díky udání svého žáka, italského šlechtice Monceniga, zatčen a uvržen do inkvizičního vězení v Římě. Inkvizici se tam marně snažil přesvědčit, že jeho učení není zaměřeno proti církvi, ale má pouze filozofický charakter. Po sedmiletém věznění a vyšetřování byl 17. února 1600 v Římě na Náměstí květů (Campo di Fiore) upálen.
Z roku 1593 pochází práce německého astronoma Johannese Keplera (1571 - 1630), kterou zasvětil heliocentrickému modelu sluneční soustavy. Popisuje v ní nebeské jevy pozorované z povrchu Měsíce (pozorovateli se přitom zdá, že stojí ve středu vesmíru a nebeská tělesa se otáčejí kolem něho) a zmiňuje se i obyvatelích Měsíce, který zde nazývá Levánie. Na Měsíc se Kepler dostává pomocí magie, což byl v době pronásledování čarodějnictví poměrně troufalý počin. Později tuto svoji práci doplnil a šířil ji pod názvem "Sen, aneb Lunární astronomie" jen mezi svými přívrženci. Tiskem kniha vyšla s titulem "Somnium" až po smrti autora, v roce 1634.

Hlavní prameny:
[1] R. Čeman, E. Pittich: Vesmír 1 Sluneční soustava, Mapa Slovakia Bratislava 2002
[2] S. J. Dick: Život v jiných světech, Mladá fronta, Praha 2004
[3] R. Drössler: Když hvězdy byly ještě bohy, Panorama, Praha 1980
[4] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[5] M. Grün: Mimozemské civilizace; mýtus nebo skutečnost?, Horizont, Praha 1987
[6] J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer: Vesmír, Mladá fronta, Praha 1979
[7] E. Kotulová: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času, Svoboda, Praha 1978
[8] K. Pacner: Hledáme kosmické civilizace, Práce, Praha 1976
[9] J. G. Perel: Dějiny představ o vesmíru, Nakl. politické literatury, Praha 1964
[10] A. Romanov: Kosmická teologie; in: Věda a technika mládeži číslo 19, ročník 1961
-----
Příště: Kosmonautická výročí - leden, plánované zveřejnění: 3.1.2011.