Rakety koncem druhé světové války I

Konec druhé světové války se stal začátkem nové éra raketových zbraní. Zejména v Německu dosáhl vývoj raket takové úrovně, že Spojenci začali shromažďovat informace o nacistických tajných zbraních.

Rozsah německého válečného vývoje byl překvapivě rozsáhlý, ale jen několik projektů bylo dotaženo až do použitelného stavu. Příčinou byl zejména fakt, že v Německu neexistoval ústřední orgán, který by rozhodoval o jednotlivých programech. Řada programů tak vznikala u průmyslových firem živelně a bez znalosti potřeby armády. Také vojenský vývoj nebyl koordinován, neboť každá složka armády měla vlastní vývoj a veškeré výzkumy před jinými žárlivě střežila. Nejlepších výsledků dosahoval výzkum v letectvu, a to zejména díky politickému vlivu maršála Göhringa.

Nemalou roli sehrál i Hitlerův rozkaz ze srpna 1940, kterým byly zastaveny veškeré výzkumné programy, jež neměly naději na dokončení v průběhu jednoho roku. Hitler předpokládal ukončení války během krátké doby, a proto se domníval, že nové typy zbraní nebude potřebovat. Hitler rovněž preferoval dělostřelectvo a zejména zkoušky superděla V-3 v dubnu 1943, kdy zkušební náboje létaly do vzdálenosti až 15 km, ho utvrdily v tomto postoji. Ale už v květnu Hitler na shromáždění nejvyšších velitelů prohlásil, že střela V-2 radikálně změní průběh války. Německá vojska začínala ztrácet na frontách své pozice a rozkaz o zastavení raketových výzkumů byl odvolán. A z fronty byli urychleně stahováni odborníci, kteří se dříve na vývoji nových zbraní, včetně raketových, podíleli. Ovšem dvouleté přerušení nebylo možné nahradit.

V průběhu roku 1944 se v Německu pracovalo nad více než jedním stem raketových projektů. A teprve počátkem následujícího roku vznikla komise, která, vybavená rozsáhlými pravomocemi, pod vedením generála Dornbergera posuzovala kvalitu jednotlivých projektů a vybrala nejpropracovanější pro výrobu. Komise sice svůj úkol v krátké době splnila, ale brzký konec války ukončil veškeré realizace vybraných projektů.

Přesto se v německé armádě několik typů raketových zbraní uplatnilo; o některých jsem psal v článku "Nacistický raketový program". Nejznámější z nich byla balistická raketa A-4 (jinak též V-2) - té věnuji později samostatný článek. Tato raketa byla poprvé nasazena v září 1944 a v té době měli Němci k dispozici celkem 1800 hotových raket. Hlavním cílem bombardování raketami A-4 byl Londýn, ale rakety dopadaly i na jiná evropská města - Paříž nebo Antverpy.

Další německé rakety mělo k dispozici dělostřelectvo. Přestože vyvíjených typů bylo kolem stovky, nedoznaly dělostřelecké rakety v německé armádě většího rozšíření (v sovětské armádě naopak "Kaťuše" patřily k obávaným zbraním). Jedním z používaných typů byla salvová raketa ráže 150 mm, která byla do výzbroje zařazena už v roce 1936. Vystřelovala se ze šestihlavňového raketometu, k jehož přípravě ke střelbě bylo potřeba 60 až 80 minut. Z této rakety vycházely další dvě rakety: s ráží 280 mm a 320 mm; jejich dostřel byl jen kolem 2000 metrů. Tyto tři typy dělostřeleckých raket byly ve výzbroji nacistické armády v době zahájení války proti Sovětskému svazu.

Když se Němci setkali s ruskými Kaťušemi, nařídilo vrchní velení wehrmachtu vyvinout obdobné rakety. Úkolem se zabývalo vývojové oddělení brněnské Zbrojovky, která v roce 1943 navrhla raketu získanou modifikací sovětské rakety M-8 ráže 80 mm. Oproti ruskému vzoru byla stabilizační křidélka vyosena, čímž se získala dodatečná rotace a tím i lepší stabilita za letu. Některé zdroje uvádějí, že vývoj vedlo plzeňské výzkumné středisko Škodových závodů (zřízené v Příbrami) a v Brně probíhala výroba.

Německé dělostřelectvo použilo v závěru války také raketu ráže 380 mm, která měla hmotnost 345 kg, z toho náplň bojové hlavice 125 kg, a vyráběla ji firma Rheinmetall-Borsig. Dostřel rakety při běžné teplotě 5,6 km, pokud se používala v zimních podmínkách, byl dostřel 4,2 km. Jako vypouštěcí zařízení se využívalo námořního hmoždíře RW-61 (Rakettenwerfer 61), který byl nainstalován na korbu tanku Tiger. Jeden tank, jichž bylo vyrobeno pouze osmnáct kusů, vezl zásobu 13 kusů raket, armáda do konce války dostala celkem 317 raket.

Další rakety byly německou armádou využívány jako protiletadlová zbraň. První vývojové práce na těchto raketách byly zahájeny v roce 1942, ale teprve v následujícím roce bylo definitivně rozhodnuto o zahájení prací. Díky nekoordinovanému přístupu se ale začalo pracovat na dvaceti typech řízených i neřízených protiletadlových raket. Tím došlo k roztříštění sil a vývoj neprobíhal dostatečně rychle. Přesto se podařilo dokončit tři typy neřízených protiletadlových raket - raketa ráže 85 mm použitelná pro vytváření přehrad z drátů až do výšky 800 metrů, raketa Föhn ráže 73 mm a raketa Luftfaust ráže 20 mm. Ani jedna raketa ale nebyla schopna střelby proti vysoko letícím bombardérům. Proto bylo začátkem roku 1945 vydáno rozhodnutí o výrobě 10.000 kusů rakety Taifun (ve skutečnosti bylo vyrobeno jen 600 kusů).

Zajímavou konstrukcí byla raketa Föhn, jejíž oficiální označení bylo 7,3cm R.Spr.Gr. 4609. Rotací stabilizovaná raketa vznikla úpravou letecké rakety RZ 65, která měla být proti nízkoletícím cílům vystřelována z raketometu vyráběného v brněnské Zbrojovce. Raketa, jejíž výroba byla svěřena firmě Schneider A.G., mohla teoreticky vystoupit do největší výšky asi 4200 metrů, ale účinný dostřel byl jen 1200 metrů. Föhn měla startovní hmotnost 3,2 kg a v hlavici nesle jen 280 gramů výbušniny.

Zmíním se ještě o protiletadlové raketě Enzinan; její původní název byl FR (=Flakraket). Enzian byla vyvíjena od roku 1943 pod vedením dr. Wustera v Augsburgu a konstruktéři vycházeli z koncepce bezocasého letounu Messerschmidt Me 163, který byl rovněž poháněn raketovým motorem. Proto konečný tvar střely byl více podoben letadlu než raketě. Enzian byla schopná při šikmém startu z rampy dlouhé téměř sedm metrů vystoupit do výšky až 13,5 km a na vzdálenost až 40 km dopravit nálož o hmotnosti 500 kg. Přestože se jednalo o poměrně zdařilou konstrukci, raketa se nedostala k sériové výrobě.

V Německu koncem války byly rozpracovány i další typy raket, ale blížící se konec války vedl k ukončení vývoje a technici, inženýři a další specialisté z oboru raketové techniky měli novou starost: zajistit si útěkem do západních oblastí zajetí u Američanů. Společně s nimi na západ cestovala i velká část dokumentace i raketových dílů.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[2] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Čs. spisovatel, Praha 1968
[3] http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3440

-----
Příště: Události v kosmonautice; plánované zveřejnění: 7.3.2012.