Nacistický raketový program

První světová válka definitivně skončila 28. června 1919 podpisem Versailleské mírové smlouvy na závěr pařížské mírové konference. Smlouva vstoupila v platnost 10. ledna 1920 a zakazovala Německu vojenské letectvo, omezovala armádu na 100.000 vojáků a omezovala na minimum válečné loďstvo.

Německá balistická raketa A-4 (V-2)

Do smlouvy ale nebyly zahrnuty rakety jako potencionální zbraně, přestože už během první světové války byly na bojištích použity. V závěru roku 1917 došel na německé ministerstvo obrany návrh Hermanna Obertha (1894 - 1989) na dálkovou střelu poháněnou raketovým motorem na směs etanolu s vodou a kapalný kyslík. Ministerstvo ale projekt odmítlo s tím, že dolet raket může být maximálně sedm kilometrů a nelze očekávat, že by se jejich dolet podstatně zvětšil.
Nezahrnutím raket do Versaillské smlouvy získalo Německo prostor pro "legální" porušení dohody a proto již v roce 1929 byl v Německu zahájen vojenský výzkum. Armádní zbrojní úřad (Heereswaffenamt) dostal od ministra Groenera tajný příkaz, aby přikročil k vývoji raket pro vojenské účely. První prací na podobné raketě byl pověřen tehdejší šéf balistického oddělení úřadu Karl Emil Becker. Úřad rovněž pověřil kapitána von Hörstiga zpracováním studie, která měla posoudit možnosti vojenského využívání raket.
A po nástupu Hitlera k moci se na vývoj vojenských raket věnovaly už milióny marek. Německé vojenské rakety tak nepotkal osud italských projektů, kdy v roce 1929 tamní ministerstvo letectví převzalo veškerý raketový výzkum v Itálii, a aniž došlo k praktickým letům, ho už v roce 1935 zastavilo pro nedostatek finančních prostředků.

Značnou předností vojenského výzkumu v Německu byl poměrně velký zdroj připravených odborníků. Nejednalo se jen o jednotlivce, kteří na vlastní pěst experimentovali s raketovými motory a raketami, ale od roku 1927 existovala v Německu organizace VfR (Verein für Raumschiffahrt e. V.), jež takové nadšence sdružovala (podrobněji viz můj článek "Raketové společnosti na začátku 20. století" - http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=239381). V rámci VfR se s raketovou technikou seznamovali i pozdější vedoucí pracovníci německého vojenského výzkumu, jako např. Rudolf Nebel (1894 - 1978), Rolf Engel, Klaus Riedel (1907 - 1944) nebo Wernher von Braun (1912 - 1977). Tito mladí inženýři stáli také u zrodu kapalinového raketového motoru, který byl jako první na světě certifikován. Certifikaci motor získal 23. července 1930 u Chemisch-Technische Reichsanstaltu. Při zkušebních chodu vyvíjel po dobu 90 vteřin stálý tah 68 N a spotřeboval přitom 1 kg benzínu a 6,5 kg kapalného kyslíku.
Tento motor, který se stal základem pozdějších německých kapalinových motorů, byl vyvíjen pod vedením Hermanna Obertha a jeho prvním využitím měla být reklamní raketa k filmu Žena na Měsíci (Frau im Mond) režiséra Fritze Langa. Raketa měla být vypuštěna při premiéře filmu, ale vzhledem k technickým potížím s motorem a přerušení prací po explozi motoru v červenci 1929, se premiéra konala bez rakety.

Dalším impulzem pro vývoj velkých vojenských raket v Německu bylo v roce 1930 zřízení pokusné stanice pro tetování raket na dělostřelecké základně v Kummersdorfu (asi 25 km jižně od Berlína). Do konce roku 1930 zde pracovalo už 80 pracovníků a objem raketových testů vzrostl natolik, že bylo jasné, že základna kapacitně ani prostorově nevyhovuje. Proto se rozbíhá hledání nového prostoru pro zřízení raketové střelnice. Jako nejvhodnější byla označena oblast při Baltském moři se střeleckým prostorem nad moře. Bylo vybráno několik lokalit a nakonec byl vybrán ostrov Usedom, na jehož severním výběžku byla vybudována známá nacistická vývojová základna Peenemünde.

V roce 1930 byl také vedením vojenského raketového výzkumu pověřen Walter Robert Dornberger (1895 - 1980), absolvent oboru fyziky a balistiky na technickém institutu v Chalottenbergu. Dornberger se projevil jako výtečný organizátor a taktik a pod jeho vedením se podařilo naplno rozjet německý raketový výzkum, jenž byl roztříštěn mezi několik institucí a výrobní podniky. Ostatně jeho organizátorské nadání se projevilo i po skončení druhé světové války, kdy se stal koordinátorem vývoje kosmických raket ve Spojených státech.

V červenci 1934 získává von Braun, jeden z hlavních autorů největších nacistických raket, doktorský diplom za práci nazvanou "O pokusech s pohonnými látkami"; název je pozměněn kvůli utajení. Původní název doktorské práce byl "Konstrukční, teoretické a experimentální příspěvky k problému raket na tekutá paliva". Vzhledem k tomu, že se disertační práce dotýká oblasti tajného vojenského výzkumu, trvají důstojníci reichswehru na jejím utajení a prohlašují ji za vojenský majetek. Proto ani profesoři, kteří von Braunovi podepsali titul Ph.D., se s prací nemohli seznámit. Pro zajímavost: von Braunova práce byla odtajněna a zveřejněna až 70 let po svém vzniku pod názvem "Konstrukce, teorie a experimentální řešení pohonu raket s kapalným palivem".

Souběžně s prvními etapami prací na velké kapalinové raketě probíhají v Německu práce na raketách s tuhým palivem. Ty jsou určeny pro kratší vzdálenosti a mají být využívány ve spolupráci s klasickým dělostřelectvem. Vývoj těchto raket, podle vlastního vyjádření, vedl osobně generál W. Dornberger. Generál byl také v říjnu 1934 pověřen velením a výcvikem školní raketometné baterie v Königsburgu, která měla cvičit vojáky pro "raketové" jednotky.

V červenci 1936 se začínají na Usedomu stavět první stavby budoucí výzkumné základny Peenemünde a na ostrov míří první pracovníci. Vojenským velitelem nové základny Peenemünde-West se stává W. Dornberger a technickým šéfem von Braun. Pro rok 1936 je na základnu vyčleněno 20 miliónů říšských marek (celkově si jen stavba výzkumné základny vyžádala 300 miliónů marek).
Krátce nato se rozbíhají výzkumné práce vedené specialisty, kteří do Peenemünde přešli ze základny Kummersdorf a z některých německých firem, jež se také zabývaly raketovými motory. První specialisté z Kummersdorfu přijeli do Peenemünde v dubnu 1937. V době největšího rozkvětu Peenemünde zde pracovalo kolem dvaceti tisíc odborníků a techniků. A další specialisté pracovali pro vojáky externě - na vysokých školách, v laboratořích nebo ve výrobních podnicích.

V Peenemünde se postupně stavějí kapalinové rakety pěti typů: A-3, A-5, A-6, A-7 a A-4, která je s doletem až 300 km největší. Písmeno "A" bylo zkratkou z označení Aggregat a tato zkratka byla použita u všech konstrukcí kapalinových raket. Raketa A-4, Himmlerem později nazvaná V-2 podle Vergeltungswaffe ("zbraň odvety"), se stala účinným bojovým prostředkem k ostřelování cílům daleko za frontovou linií. Poprvé byla vypálena na Londýn 8. září 1944 a její exploze na Stavely Road v londýnském Chiswiku zabila tři osoby (63letou Adu Harrisonovou, tříletou Rosemary Clarkeovou a Bernarda Browninga) a dalších 17 lidí zranila. Do skončení ostřelování Anglie v březnu 1945 bylo směrem na Londýn odpáleno celkem 1359 raket (v některých pramenech se uvádějí i jiná čísla), z nichž 1115 doletělo na britské ostrovy a v samotném Londýně bylo zaznamenáno 517 zásahů, které usmrtily 2724 osob a dalších 6476 zranily (podle jiných pramenů to bylo 2754 obětí a 6523 zraněných). Poslední přímou obětí rakety A-4 v Londýně byla Iva Millichampová usmrcená výbuchem na předměstí Orpingtonu 27. března 1945.
Poznámka: v souvislosti s raketami V-2 zahynulo při jejich výrobě více dělníků (jež se rekrutovali z vězňů koncentračních táborů a zajatců), než bylo obětí v cílových oblastech.

Němečtí konstruktéři měli v návrhu ještě další typy balistických raket, ale ty se díky konci druhé světové války nedočkaly realizace. Mezi neuskutečněnými projekty byla i dvoustupňová raketa nazvaná A-9, která svými parametry splňovala kritéria mezikontinentální balistické střely. Nacisté s její pomocí předpokládali ostřelování východního pobřeží Spojených států.

2. května 1945 Magnus von Braun (1919 - 2003; bratr Wernhera von Brauna) kontaktoval americkou armádu s návrhem kapitulace německého raketového týmu, včetně W. von Brauna a W. Dornbergera. Raketový tým se v té době ukrýval u Oberjochu a čekal na zajetí Američany. Vývojová základna Peenemünde sice ležela v sovětském sektoru, ale inženýři na Rusy nečekali a většina z nich byla při evakuaci (nařízené generálem SS Kammlerem 3. dubna 1945) evakuována do oblasti Alp. Na západ tak odešlo kolem 450 specialistů. Pokusná raketová jednotka Peenemünde po zničení raket a dokumentace, jež zbyla po evakuaci (dokumenty převážela už v březnu 1945 do Bavorska kolona automobilů), byla převelena k pěším jednotkám. Ty pak bojovaly proti blížící se sovětské armádě. Druhý běloruský front pod velením generála Rokosovského obsadil středisko Peenemünde 5. května 1945.

V Německu fungovalo ještě jedno středisko zabývající se raketovými motory. Byla to Letecká výzkumná stanice postavená pro tým Eugena A. Sängera (1905 - 1964) v Trauenu. Toto středisko letectva, vybudované nákladem 8 miliónů marek, bylo utajováno i před armádou, jež měla od Hitlera monopol na vývoj raket. Letecké středisko zkoušelo ve spolupráci s firmou Heylandt raketový motor o tahu 980 kN. K cíli, vytvoření raketové zbraně, ale středisko do konce války nedospělo.

V souvislosti s raketou A-4 (V-2) ještě jeden fakt. Himmler, pod kterého spadalo výzkumné středisko Peenemünde, nechal na jaře 1944 zatknout Wernhera von Brauna a na 14 dní ho ve Štětíně uvěznit. Z vězení mu pomohl generál Dornberger, jenž musel intervenovat až u Hitlera, aby byl von Braun propuštěn. A jaké bylo obvinění? Von Braun se o rakety nezajímá kvůli válce, ale kvůli letům do vesmíru...

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[3] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Čs. spisovatel, Praha 1968
[4] http://history.nasa.gov/AAchronologies/1961missile.pdf[5] http://scienceworld.cz/historie/walter-dornberger-1895-1980-110-vyroci-narozeni-sefa-raketovych-zbrani-treti-rise-1739[6] http://www.astronautix.com/astros/dorerger.htm

-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 25.1.2012.