Hlavní konstruktér - Sergej Pavlovič Koroljov

12. ledna jsme si připomněli 105. výročí narození hlavního konstruktéra prvních sovětských kosmických objektů - Sergeje Pavloviče Koroljova. Podívejme se na život a dílo tohoto inženýra, který budoval sovětský kosmický program.

S. P. Koroljov v roce 1948

Se jménem Sergeje Koroljova jsou spojeny takové významné události, jako bylo vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957, let prvního kosmonauta světa v roce 1961 i lety prvních sond, vypuštěných k jiným tělesům Sluneční soustavy.

Ale pojďme na začátek: Sergej Koroljov se narodil v ukrajinském Žitomiru 30. prosince 1906; toto datum mu ale bylo po zrušení juliánského a zavedení gregoriánského kalendáře v Rusku (v roce 1918) změněno na 12. ledna 1907 (proto některé prameny uvádějí u Koroljova různá data narození). V roce 1910 se jeho rodiče rozvedli a tříletý Serjoža byl svěřen do výchovy svým prarodičům z matčiny strany. Dětství prožíval v malém městě Něžinu, kde se také v červnu 1911 poprvé setkal s letadly: v Něžinu předváděl svůj létající stroj ruský pilot Sergej Utočkin.

Na začátku první světové války se Koroljovova rodina přestěhovala do Kyjeva a později, v roce 1917, do Oděsy, kde prožila revoluci, intervenci i občanskou válku. Na podzim 1917 zde Sergej začal studovat na gymnáziu a začíná se podrobněji zajímat o letectví, jež ho později zcela uchvátilo. V době, kdy přestoupil na střední školu, vstoupil také do Společnosti letectví a vzduchoplavby Ukrajiny. V rámci společnosti, jako sedmnáctiletý, zpracoval svůj první projekt kluzáku K-5.

V srpnu 1924 odjíždí Koroljov zpět do Kyjeva a od podzimního semestru začíná studovat na Kyjevském polytechnickém institutu a současně aktivně působí v plachtařském kroužku, do kterého vstoupil ihned po příjezdu do hlavního ukrajinského města. V roce 1926 přestoupil Koroljov do třetího ročníku na Moskevské vysoké škole technické a věnoval se leteckému inženýrství. Také v Moskvě se aktivně věnuje plachtařství a v březnu 1927 získává diplom pilota bezmotorových letadel.

V polovině roku 1929 začíná Koroljov pracovat na diplomním projektu, jímž je dvoumístný jednomotorový hornoplošník dalekého doletu, jehož výdrž ve vzduchu měla být 12 hodin. Diplomní projekt zpracovával pod vedením tehdy už uznávaného leteckého konstruktéra Andreje N. Tupoleva. Koroljov svůj projekt dokončil už na podzim a v prosinci 1929 jej úspěšně obhájil. Bylo to díky tomu, že univerzita umožnila nejlepším studentům, aby poslední ročník ukončili dříve (bylo to vynuceno požadavkem průmyslu na nové letecké inženýry). A diplom inženýra obdržel 9. února 1930.

Začátkem třicátých let se Koroljov zapojuje do práce v GIRDu (Gruppa izučenija reaktivnovo dviženija). Co ho přivedlo k raketám není přesně známo, ale jeho prvním cílem bylo osadit raketový motor do kluzáku, který by tak mohl dosahovat velkých rychlostí. Faktem je, že v roce 1933 se Koroljov stává jedním z vedoucích GIRDu a zúčastňuje se prací na první sovětské hybridní rykety GIRD-09. Už při působení v GIRDu se projevuje nejen jeho technický talent, ale i organizátorské nadání.

V době Stalinských čistek byl i Sergej Koroljov v roce 1938 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na deset let nucených prací (trest mu byl později zmírněn na osm let). Po vynesení rozsudku byl deportován na východní Sibiř, kde vězni těžili zlato, ale po půl roce putování po různých pracovních táborech byl Koroljov převezen zpět do Moskvy. Později byl v Omsku zařazen do konstrukční kanceláře A. N. Tupoleva (který byl v té době také vězněm), kde se podílel na konstrukci bombardéru Tu-2. Později byl přesunut do konstrukční kanceláře číslo 16, která pod vedení Valentina Gluško vyvíjela raketové motory.

V roce 1944 byl Koropjov podmíněčně propuštěn a po skončení druhé světové války byl v hodnosti podplukovníka vyslán jako expert do Německa, kde se zúčastnil pátrání po tajných německých zbraních a měl možnost se seznámit i s raketou V-2 (A-4), která se stala základem konstrukce sovětských vojenských raket. Koroljov byl 9. srpna 1946 jmenován hlavním konstruktérem kanceláře, která se měla prozkoumat von Braunovy konstrukce a zabývat se vývojem vlastních vojenských raket. Pod jeho vedení pak byla vyvinuta, podle německého vzoru, první sovětská balistická raketa R-1, jež byla v listopadu 1950 zařazena do výzbroje Sovětské armády.

V létě roku 1950 se Koroljov stal náčelníkem Zvláštní konstrukční kanceláře číslo 1 (OKB-1), která od konce téhož roku začala koncipovat novou balistickou mezikontinentální raketu R-7. Raketa byla určena pro atomovou pumu o hmotnosti pěti tun a měla být schopná zasáhnout území Spojených států - tj. její dolet měl být minimálně 5000 km.

Koroljov byl v říjnu 1953 zvolen členem-korespondentem Akademie věd SSSR. A zhuba ve stejné době se začíná zajímat o možnost vytvoření umělé družice Země za pomocí upravené rakety R-7. V této době ale jméno Koroljova mizí z odborných i populárních publikací a pro jeho identifikaci se používá jen označení "hlavní konstruktér". A Koroljov své články podepisuje jako profesor Sergejev; slavným se stal až v okamžiku smrti, když jeho totožnost v nekrologu odhalili sovětští vrcholní představitelé.

Sergej Koroljov stál u největších úspěchů sovětské kosmonautiky; byl největším "tahounem" vývoje kosmické rakety (vycházející z balistické R-7) a organizátorem přípravy vypuštění první umělé družice Země, Sputniku 1. Podílel se značnou měrou na tom, že Sovětský svaz v roce 1961 poslal na oběžnou dráhu prvního kosmonauta Jurije Gagarina. V šedesátých letech, kdy sovětské vedení přijalo usnesení o přípravě letu člověka na Měsíc, se Koroljovova konstrukční kancelář podílela i na tomto úkolu. V usnesení ze 3. srpna 1964 nazvaném "O pracích při výzkumu Měsíce a kosmického prostoru" se ukládal v roce 1966 oblet Měsíce s návratem kosmonautů na Zem a v prvním pololetí 1967 uskutečnění přistání jednoho nebo dvou kosmonautů na povrchu Měsíce a jeho (jejich) návrat na Zemi. Práce postupovaly, ale termíny nebylo možné vzhledem k technickým potížím dodržet a nagativně se projevil i odchod Koroljova, který byl zejména výrazným organizátorem prací.

Sergej Koroljov zemřel krátce po operačním zákroku 14. ledna 1966, dva dny po svých 59. narozeninách.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva, 1982
[2] K. Pacner: Hlavní konstruktér, Albatros, Praha 1977
[3] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] http://www.nkau.gov.ua/nsau/newsnsau.nsf/HronolR/A97C5B4E10A10F82C22579830045BBC2?OpenDocument&Lang=R[5] http://www.rozhlas.cz/leonardo/vesmir/_zprava/384258

-----
Příště: Týdenní přehled kosmonautiky; plánované zveřejnění: 18.1.2012.