Raketové společnosti na začátku 20. století

Na začátku 20. století se začali raketoví nadšenci po celém světě sdružovat do společností, které jim měly zajišťovat lepší podmínky pro pokusy s raketovými motory a raketami.

Časopis "Die Rakete" německé VfR

V Sovětském svazu vznikaly ve třicátých letech skupiny GIRD, které se zabývaly studiem raketového letu. Ve své činnosti vycházely z teoretických prací Konstantina E. Ciolkovského a z praktických zkušeností starých ruských vojenských raketčíků. Těmto skupinám jsem se už podrobněji věnoval v jednom z předcházejících článků.

Také v dalších částech Evropy vznikaly skupiny, které se hodlaly věnovat raketám a vstupu člověka do vesmíru.

British Interplanetary Society

Jako jedna z prvních organizací byla v Liverpoolu založena v pátek 13. října 1933 Britská meziplanetární společnost (BIS). U jejího zrodu stál Phillip Ellaby Cleator, který kolem sebe soustředil skupinu lidí zajímající se vesmír a kosmické lety. Název "meziplanetární" byl do názvu organizace vložen proto, aby zdůraznila, že jejím zájmem je průzkum celého vesmíru. Nadšenci, kteří společnost založili, snili nejen o cestě na Měsíc, ale jejich vize vedly i k cestám k planetám Sluneční soustavy. Vzhledem k přísnému zákonu o výbušninách, platném na území Velké Británie, se BIS od samého počátku soustředila na šíření poznatků o vesmíru a o technických pokrocích v oblasti raketové techniky.

Společnost do roku 1936 působila v Liverpoolu, ale na jaře 1937 se i přes odpor některých členů přemístila do Londýna. V Londýně byla totiž aktivní skupina členů, která byla hnacím motorem BIS. Spolu s přemístěním do Londýna skončil ve funkci prezidenta společnosti P. Cleator a novým prezidentem byl zvolen Archibald Montgomery Low. Po přestěhování byl mezi členy společnosti přijat také známý autor sci-fi Arthur C. Clarke, který se později (v letech 1946 až 1947 a 1951 až 1953) stal prezidentem BIS.
Ještě před druhou světovou válkou se členové BIS věnovali studiu proveditelnosti projektu měsíční expedice a současně pracovali na návrhu rakety, jež měla umožnit let tří kosmonautů na Měsíc a jejich bezpečný návrat zpět na Zemi. Po skončení války se členové BIS k projektu vrátili a dopracovali některé detaily.

Po vypuknutí druhé světové války byla v září 1939 činnost BIS pozastavena, ale po skončení války, v září 1945, členové společnosti obnovili činnost. Členové společnosti byli mezi sebou v kontaktu i během války a tak obnovení činnosti bylo celkem logickým krokem. Jako první akci obnovili studium projektu měsíční expedice a jako další byla příprava mezinárodní spolupráce. Mezi roky 1946 a 1951 významně vzrostla síla a postavení společnosti, což bylo způsobeno tím, že členové BIS se velmi pečlivě věnovali popularizaci výsledků, jichž dosáhla raketová technika v období války a zveřejňovali informace o raketách V-2, o konstruktérech nacistických raket, zpracovali vizi vesmírné stanice a vydali také knihu o jaderném pohonu. A v září 1951 BIS organizovala v Londýně druhý kongres Mezinárodní astronautické federace (IAF; International Astronautical Federation) - první mezinárodní kongres, který se zabýval otázkou vytvoření umělých družic Země. Mimochodem, Britská meziplanetární společnost byla jedním ze zakládajících členů IAF.

Britská meziplanetární společnost je funkční do současné doby a za svůj hlavní úkol považuje šíření poznatků o raketové technice a kosmonautice. BIS se také v rámci své publikační činnosti věnuje historii kosmonautiky a raketové techniky.

Verein für Raumschiffahrt (VfR)

Německou společnost pro meziplanetární lety založili Johannes Winkler, Max Valier, Willy Ley a dalších šest mužů a jedna žena 5. června 1927 v tehdy německém městě Breslau (nynější Wroclaw v Polsku). Jednalo se vlastně o první organizaci na světě, která se věnovala teoretickým otázkám meziplanetární dopravy a praktickým pokusům s raketovými motory a raketami. Už během prvního roku existence do společnosti vstoupilo asi 500 lidí, mezi nimi např. Hermann Oberth (který se v říjnu 1928 stal jejím předsedou) a Walter Hohmann. Členy německé společnosti se ale také stali odborníci zahraniční: Rakušané Franz von Hoeft a Quido von Pirque, ruský popularizátor Nikolaj Rynin a francouzský průkopník raketové techniky Robert Ésnault-Peltérie.

Od července začal vycházet pod hlavičkou VfR odborný časopis "Die Rakete" redigovaný Johannesem Winklerem. Do časopisu, vycházejícího jako měsíčník, přispívala řada členů společnosti (mezi nimi často Hans Grimm a Hermann Oberth), ale převážnou většinu připravil Max Valier. Součástí prvních šesti čísel časopisu byl i Valierův sci-fi příběh "Die Fahrt ins All. Eine kosmische Phantasie", který později vyšel v knižní podobě s titulem "Auf kühner zum Fahr Mars; eine kosmische Phantasie" (Odvážná jízda na Mars; kosmické fantazie).
Zajímavým příspěvkem v časopisu Die Rakete byl seriál článků jistého gdaňského profesora, který se snažil dokázat, že Oberthova raketa, představená v knize "Raketou do meziplanetárního prostoru" z roku 1923, nemůže být nikdy postavena. A v ročníku 1928 byl také seriál článků rakouského inženýra barona Quido von Pirqueta zabývající se pilotovanými lety na oběžnou dráhu kolem Země.
Časopis ale po dvou ročnících v roce 1929 zanikl.

Praktické pokusy s raketovými motory prováděl v rámci VfR zejména Johannes Winkler. První raketový motor vlastní konstrukce spalující kapalné pohonné látky vyzkoušel v Breslau v lednu 1928. Ve vývoji motoru pokračoval až do roku 1932, kdy po explozi motoru HW-2 přerušil praktické pokusy. Winkler byl před vypuknutím druhé světové války povolán do vojenského výzkumného leteckého ústavu v Braunsweigu, kde se věnoval reaktivnímu pohonu letadel.

Další člen německé společnosti VfR Max Valier se věnoval raketám s tuhým palivem, které hodlal raketových motorů využívat zejména pro pohon dopravních prostředků. Nejdříve to vyzkoušel společně s průmyslníkem Fritzem von Opelem s raketovým automobilem.
15. března 1928 na zkušební dráze firmy Opel v Rüsselheimu nad Mohanem uskutečnil Valier první pokus s takovým automobilem, který postavil ve spolupráci s inženýrem Friedrichem W. Sanderem. Raketový automobil, na jehož financování se podílel Fritz von Opel, byl opatřen šesti prachovými raketami a vozidlo řídil zkušební řidič Kurt Volkhart. Při první pokusné jízdě jel automobil příliš pomalu (rychlost nepřesáhla 5 až 6 km/hod.), při druhé dosáhlo auto rychlosti 65 km/hod. Pro dosažení maximální rychlosti se předpokládalo se spálení 180 kg paliva za 3 s, ale ve skutečnosti 20 kg paliva hořelo 30 s.
Další pokusy se konaly na berlínské závodní dráze Avus; 12. dubna 1928 Valier předváděl raketový vůz Opel-Rak 1 ([2] a [3] uvádějí datum 11. dubna). Automobil při pokusné jízdě dosáhl rychlosti kolem 100 km/hod. (různé prameny uvádějí rychlost od 90 do 110 km/hod.), když se podařilo zapálit pouze sedm raket z dvanácti instalovaných. Mnohem lepšího výsledku bylo dosaženo 23. května 1928. Automobil, řízený továrníkem Fritzem Opelem, vybavený čtyřiadvaceti raketami dosáhl nejvyšší rychlost 228 km/hod. Tuto rychlost se podařilo překonat v následujícím měsíci automobilu Opel-Rak 3; pomocí 24 raket bylo dosaženo rychlosti 290 km/hod. Při druhé jízdě ale bylo vozidlo zničeno explozí.

Společnost VfR měla v roce 1929 už 700 členů a pro praktické pokusy s raketami si najala staré muniční skladiště v Reinickendorfu u Berlína. Koncem roku ale začaly ve společnosti narůstat rozpory, které se týkaly zejména financování činnosti. Situace dospěla tak daleko, že začátkem února 1930 předal Rudolf Nebel (tehdejší generální tajemník VfR) německým soudům záznamy k vyhlášení konkurzu na společnost. Nebel přitom neinformoval nikoho z dalších členů vedení společnosti; tato skutečnost vyšla najevo až v roce 1933, kdy už společnost přestala fungovat.
Na konci VfR se "podepsala" také politická situace v Německu a zahájení armádního raketového výzkumu (od roku 1930). Do armádního střediska nakonec přešla řada významných členů VfR.

American Interplanetary Society

Také za Atlantikem vznikla společnost pro meziplanetární lety. 21. března 1930 se v New Yorku sešla skupina dvanácti lidí, mezi jinými David Lasser, manželé Pendrayovi a Fletcher Pratt, kteří se dohodli na ustavení společnosti, již nazvali Americká meziplanetární společnost. David Lasser měl zájem, aby se do práce výboru společnosti zapojil také Robert Goddard. Ten mu ale odpověděl, že místo nepřijme a odůvodnil to mimo jiné tím, že se nebude dělit s nikým o své originální myšlenky.

V roce 1931 se manželé Edward a Lee Pendrayovi vydali na studijní cestu po Evropě, aby navázali kontakt s německou Společností pro meziplanetární lety. Byli přijati na zkušební střelnici Raketenflugplatz na předměstí Berlína, kde byli přítomni testu kapalinového raketového motoru.
Po návštěvě Německa odjeli Pendrayovi do Itálie a Francie a seznamovali se s evropským amatérským raketovým výzkumem. Po návratu do USA začíná E. Pendray stavět vlastní raketu podle německého vzoru.

Krátce poté se American Interplanetary Society transformovala do American Rocket Society (ARS) a v květnu 1932 změnila název své oficiální publikace z původního "Bulletin" na "Astronautics".
Konstrukci své první rakety ARS dokončila v lednu 1932; byla poháněna motorem pracujícím s kombinací kapalného kyslíku a petroleje. Vlastní výroba rakety byla zahájena v srpnu 1932 ve Stocktonu (New Jersey). Teprve poté začala společnost hledat vhodné místo pro zkušební starty této rakety.
První statické testy proběhly na farmě v New Jersey poblíž Stocktonu (asi 160 km od New Yorku) v listopadu 1932.

První raketa - Rocket No. 2 - byla vypuštěna 14. května 1933 z nové rampy na dočasném zkušebním stanovišti v Great Kills, na ostrově Staten Island ve státě New York (v podstatě se jednalo o přebudovanou raketu Rocket No. 1, která nikdy nestartovala). Po úspěšném vzletu došlo po 2 s letu v důsledku selhání bezpečnostního ventilu k roztržení nádrže s kapalným kyslíkem a motor zhasl. Místo plánovaných 1,6 km raketa dostoupila do výšky 76,2 metru a dopadla do mořských vod nedaleko břehu. Přestože raketa havarovala, výzkumný výbor společnosti označil pokus za úspěšný.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] http://history.nasa.gov/AAchronologies/1961missile.pdf[4] http://www.bis-space.com/what-we-do/the-british-interplanetary-society[5] http://www.spaceline.org/rockethistory.html

-----
Příště: Pilotované orbitální stanice; plánované zveřejnění: 7.1.2012.