Sovětské poválečné rakety III

Třetí část miniseriálu o sovětských poválečných raketách bude věnována mezikontinentálním balistickým raketám (ICBM). První takovou raketou vyvinutou pro sovětskou armádu byla raketa R-7.

Mezikontinentální raketa R-26 na moskevské přehlídce 7.11.1964

Mezikontinentální balistická raketa R-7 ve své konstrukci navazovala na první poválečnou balistickou raketu dlouhého doletu R-1 (typové označení 8A11; v kódu NATO SS-1 Scunar) a raketu R-2 (SS-2 Sibling).
S vývojem ICBM R-7 (typové označení 8K71) bylo započato na začátku roku 1954 v konstrukční kanceláři OKB-1 Sergeje P. Koroljova. Jednalo se originální řešení s prvním stupněm, tvořeným čtyřmi motorovými bloky, umístěným kolem centrálního druhého stupně. Sovětské vedení ale souběžně schválilo vývoj i jiné koncepce mezikontinentální rakety - klasicky řazené dva stupně za sebou a s okřídleným druhým stupněm. Druhou variantu rozpracovávali v leteckých kancelářích. Jeden z návrhů také obsahoval návrh na instalaci náporového motoru do druhého stupně. Druhá varianta se ale nerealizovala a zůstala ve stádiu studie.
ICBM R-7 je někdy díky paralelně řazeným stupňům někdy označována jako jeden a půlstupňová. Zajímavé je, že variantu paralelně řazených stupňů navrhoval kolem roku 1948 Michail K. Tichonravov, když řešil otázku, zda je možné současnými prostředky dosáhnout první kosmickou rychlost. Výhoda podobného uspořádání stupňů byla v tom, že raketa byla kratší (celková výška na startovní rampě byla asi 30 metrů) a odpadlo zapalování motorů druhého stupně ve vakuu. To byla neprozkoumaná oblast a díky současnému zážehu prvního a druhého stupně nebylo třeba tento problém složitě řešit. A třetím plusem bylo i to, že díky tomuto uspořádání se dosáhlo i dostatečné nosnosti; při celkové hmotnosti rakety kolem 280 tun byla nosnost kolem 5000 kg, což odpovídalo hmotnosti tehdejších jaderných hlavic. Nevýhodou byla naopak značná šířka rakety - průměr v motorové části byl kolem 10 metrů. To znamenalo, že raketa nemohla být běžně přepravovaná na jednom podvozku, ale bylo nutné ji před přepravou rozdělit na jednotlivé moduly a ke konečnému sestavení došlo až na místě startu. To se pochopitelně odráželo na délce přípravy ke střelbě; bylo potřeba několika dní k úplné přípravě rakety pro odpálení.

Mezikontinentální raketa R-7 byly dokončena v roce 1957 a v květnu byla vypuštěna první raketa tohoto typu. Raketa ale po požáru v motorové sekci musela předčasně vypnout motory (100 vteřin po startu) a dopadla ve vzdálenosti 3197 km místa startu, jímž byla základna Tjura Tam (dnešní kosmodrom Bajkonur). Plánovaný byl let na vzdálenost přes 6300 km; hlavice měla dopadnout do cílového prostoru na Kamčatce.
Plně úspěšná byla raketa vypuštěná 21. srpna 1957, kdy raketa výrobního čísla M1-8 úspěšně odstartovala a uskutečnila přelet z Tjura Tamu na polygon Kura na Kamčatce. Jedinou "nepříjemností" byl zpětný návrat do hustých vrstev atmosféry. Hlavice byla při vstupu do atmosféry značně poničena a její trosky dopadly do cílového prostoru. V tiskové zprávě z 26. srpna o tomto letu tisková agentura napsala, že "...zkouška proběhla úspěšně a raketa dopadla do stanovené oblasti".

Raketa R-7 byla sice primárně konstruována pro použití v armádě jako nosič jaderných hlavic, ale hlavní přínos této rakety byl v tom, že se stala základem pro sérii sovětských nosných raket, které dopravily do vesmíru první umělá kosmická tělesa. Podrobněji jsem už o raketě R-7 a její kosmické variantě psal v dřívějším článku "Mezikontinentální raketa R-7 a nosná raketa Vostok" - http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=188063.

Další mezikontinentální balistická raketa byla vyvíjena v OKB-586 (dnešní KB Južnoje) v Dněpropetrovsku pod vedením M. K. Jangela. Konstrukce rakety R-26 (typové označení 8K66; SS-8 Sasin; v [2] označena jako typ G, ovšem s chybným rokem 1960 předvedení na moskevské vojenské přehlídce), která měla nahradit ve výzbroji raketu R-16, byla schválena Radou ministrů SSSR 23. května 1960 s termínem zahájení letových zkoušek v prosinci 1962. Úvodní projekt dokončil hlavní konstruktér M. I. Galas v březnu 1961; Galas byl hlavním konstruktérem rakety do června 1962. Od března do června 1962 probíhaly v NII-88 statické zkoušky, které ukazovaly, že je potřeba přepracovat oddělování prvního stupně rakety. Mezitím bylo v Dněpropetrovsku v závodě číslo 586 vyrobeno pět raket pro letové zkoušky a dvě z nich byly odeslány na Bajkonur. K letovým zkouškám ale nedošlo, neboť 9. července 1962 bylo schváleno usnesení Rady ministrů o zastavení prací na raketě R-26. Důvodem byla nutnost stavby silnější rakety, než jaká byla projektovaná.
Přesto se 7. listopadu 1964 raketa R-26 objevila na moskevské vojenské přehlídce (viz foto v úvodu článku) a stala se první mezikontinentální balistickou raketou, kterou sovětská armáda předvedla na veřejnosti. Raketa byla dlouhá 24,4 metru (bez bojové hlavice 22 metry), maximální průměr byl 2,6 metru, celková hmotnost byla asi 85 tun a hmotnost bojové hlavice byla asi 3000 kg. Předpokládaný dolet byl kolem 11.000 km; raketa ale nikdy neletěla.

4. dubna 1961 byl usnesením Rady ministrů SSSR číslo 316-137 sválen vývoj mezikontinentální balistické rakety RT-20P (typové číslo 8K99; SS-X-15 Scrooge). Konstrukce rakety byla svěřena OKB-586 a vedoucím konstruktérem byl B. A. Kovtunov. V zadání úkolu byla stavba rakety na tuhé pohonné látky se startovní hmotností 25 tun. Pro splnění úkolu byla vytvořena filiálka č. 2 OKB-586, která se zabývala vývojem raketového motoru a hledáním nejvhodnějšího paliva; vlastní příprava paliva byla svěřena NII-6. Pro zabezpečení bezproblémového vývoje paliva dostali ředitelé NII-1, NII-6, NII-130, NII-125 a CKB-7 příkaz seznámit filiálku č. 2 OKB-586 se svými zkušenostmi s tuhým palivem a v případě potřeby poskytnout i příslušnou dokumentaci.
V květnu 1963 bylo přijato nové usnesení Rady ministrů (číslo 565-197), podle kterého byl další vývoj rakety RT-20P z OKB-586 převeden na OKR a raketě bylo přiděleno typové číslo.
V lednu 1964 byl dokončen úvodní projekt a od dubna se přistoupilo k vlastnímu rozpracování rakety RT-20P, která měla v prvním stupni raketový motor na tuhé palivo, ve druhém stupni pracoval motor s kapalnými pohonnými látkami. Mezitím byl v únoru 1964 potvrzen vedoucím konstruktérem projektu B. A. Kovtunov. Základní dokumentace k raketě byla dokončena koncem roku 1964 a zhruba ve stejné době se začalo s vývojem podvozku pro přepravu a odpálení rakety. Přepravník byl vyvíjen v KB Kirovského závodu v Leningradě pod vedením Ž. J. Kotina.
Přestože ještě probíhal vývoj a nebyly ani zahájeny letové zkoušky (podle zadání měly být zahájeny ve druhém čtvrtletí 1966), byla rozpracovaná raketa na nedokončeném podvozku předvedena na moskevské vojenské přehlídce v listopadu 1965.
Pro letové zkoušky mělo být vyrobeno celkem 35 raket, přičemž první dvě (čísla 1L a 2L) měly sloužit k prověrkám pozemního zařízení a mobilního vypouštěcího zařízení. Rakety 1L a 2L byly na základnu Pleseck odeslány v březnu a dubnu 1967 a sloužily v souladu s plánem k prověrkám vypouštěcích komplexů. První skutečně "letová" raketa - 3L - měla být vypuštěna 27. září 1967 (tedy s více než ročním zpožděním proti plánům), ale po příkazu "start" došlo k havarijnímu přerušení vzletu pro poruchu stabilizačního systému. Také další start rakety 4L připravený na 24. října 1967 byl neúspěšný; tentokrát došlo k poruše na prvním stupni. Se stejnými potížemi se setkal i další start 1. listopadu 1967, kdy měla letět raketa číslo 5L.
První úspěch se dostavil až v roce 1968, když ze sedmi pokusů byly tři úspěšné. Přestože se odpálení raket nedařilo, bylo v únoru 1968 rozhodnuto vyzbrojit raketami RT-20P jednu divizi a zahájit vojskové zkoušky přepravního a odpalovacího komplexu.
Závady, s nimiž se potýkaly první rakety tohoto typu, se zřejmě podařilo odstranit, neboť v roce 1969 se na raketové základně Kapustin Jar uskutečnily tři starty rakety RT-20P a všechny tři byly stoprocentně úspěšné. Přestože se tedy nakonec podařilo závady odstranit, raketa nebyla do výzbroje sovětské armády zařazena.

Poslední mezikontinentální balistickou raketou, které se budu věnovat je raketa RS-14 Temp-2S (typové označení 15Ž47 a 15Ž48; SS-16 Sinner), která byla postavena v několika modifikacích. S jejím vývojem bylo započato v NII-1 na začátku roku 1965 a do konce roku byl vyhotoven předběžný projekt. Konstruktéři navrhli celkem pět variant rakety s hmotností kolem 41 tun a doletem asi 10.000 km. Koncem roku 1966 mezirezortní komise schválila vývoj rakety s cílovým termínem letových zkoušek ve třetím čtvrtletí 1969. V létě 1968 byla dokončena definitivní podoba projektu, ale díky novým požadavkům, schváleným začátkem a koncem roku 1969, se termín letových zkoušek oddaloval.
V roce 1971 proběhlo pět odpálení neúplné rakety - první stupeň nebyl vybaven plným množstvím paliva a druhý a třetí stupeň neměly ani motory, ani palivo. Podle neoficiálních údajů byly dva starty neúspěšné.
Poprvé úspěšně startovala raketa RS-14 ze základny Pleseck 14. března 1972, a to z mobilní startovní rampy. Celkem se do roku 1976 uskutečnilo 35 zkušebních odpálení rakety RS-14 s cílovou oblastí v rovníkové části Tichého oceánu.
Raketa byla schválena k zařazení do výzbroje sovětské armády usnesením Rady ministrů SSSR č. 1006-357 z 30. prosince 1975 a první dva pluky dostaly rakety v únoru 1976. V období 1974 až 1977 bylo pro armádu vyrobeno 49 raket a 43 mobilní startovní rampy.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Cesta na kozmodróm; Mladé letá, Bratislava 1987
[2] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety; Naše vojsko, Praha 1985
[3] http://militaryrussia.ru/[4] http://www.novosti-kosmonavtiki.ru

-----
Příště: Kosmodrom Pleseck; plánované zveřejnění: 8.12.2011.