Kosmodrom Tjura Tam - Bajkonur

Hlavní sovětský (ruský) kosmodrom, ležící v Kazachstánu a dnes známý jako Bajkonur, se začal budovat v roce 1955 a později bylo nařízením ministra obrany SSSR (číslo 00105 z 2. srpna 1960) oficiálně stanoveno datum založení této základny na 2. červen 1955.

Základní kámen města Leninsk

Místo pro vybudování raketové základny musí být vybíráno s ohledem na několik podmínek, které jsou ale natolik specifické, že na Zemi neexistuje žádné místo, jež by splňovalo všechny současně. Jednou z prvních podmínek je umístění co nejblíže k rovníku, aby bylo možné při vynášení družic a meziplanetárních sond využít dodatečnou rychlost získanou z rotace Země. V případě Bajkonuru, který byl jižněji než doposud používaná střelnice Kapustin Jar, se při startu východním směrem získává doplňková rychlost asi 315 m/s (v ideálním případě startu z rovníku se získá asi 465 m/s); při startu z rovníku má tedy stejná raketa větší nosnou kapacitu. Proto také bylo vybudováno odpalovací zařízení pro ruské rakety Sojuz na kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guayaně. Druhým důležitým faktorem je orientace střeleckého sektoru - měl by se otvírat přibližně východním směrem a musí vést nad málo osídlenými oblastmi s možností vytýčit dopadové oblasti pro nižší stupně, které nedosáhnou orbitální rychlosti a oddělují se od startujících raket. Oblast přiléhající ke kosmodromu by pak měla být zcela bez osídlení, neboť zde panuje nebezpečí dopadu částí havarovaných raket. Dalším hlediskem je dopravní dostupnost kosmodromu - je nutná blízkost železnice, dobrá silniční síť, blízkost letiště a v ideálním případě i možnost lodní dopravy (ta v případě Bajkonuru chybí). Na kosmodrom je totiž nutné přepravovat objemné náklady - zejména jednotlivé stupně nosných raket a umělá kosmická tělesa, jejichž výroba není možná v těsné blízkosti základny. Posledně zmíněný požadavek je v rozporu s tím, že oblast raketové základny by měla být v "liduprázdném" místě. Přestože požadavků na umístění kosmodromu je ještě několik, zmíním už jen vhodné klimatické a geologické podmínky. Místo by mělo být v místě, kde nedochází k extrémním výkyvům počasí - počasí by mělo být stálé, teplé a slunečné (Bajkonur v tomto směru není ideálem: v létě zde panují velká vedra, v zimě teploty klesají hluboko pod nulu). Počasí má přitom zásadní vliv na provoz základny; z historie víme, jak často byly starty nosných raket odkládány z důvodů nepříznivého počasí! A co se týká geologických podmínek: nikoho by nenapadlo stavět tak náročnou stavbu jakým kosmodrom nepochybně je na místě geologicky nestabilním.
Typování místa pro novou sovětskou raketovou střelnici pro zkoušky balistických raket bylo zahájeno někdy v roce 1954. Stávající raketová střelnice Kapustin Jar přestala vyhovovat zejména tím, že její střelecký sektor byl omezený a nestačil pro testy nových balistických raket. Pro nový kosmodrom bylo vybráno místo na území Kazašské SSR (dnešní Republika Kazachstán) mezi městy Kazalinsk a Džusaly; vesnice Bajkonur, podle které byl kosmodrom později pojmenován, leží asi 320 km západněji. Na Západě bývala základna často označována Tjura Tam, podle nedaleké železniční stanice.
Základna se začala budovat na základě rozhodnutí vlády SSSR číslo 292-181 "O stavbě polygonu pro zkoušky mezikontinentálních balistických raket a pro vypuštění umělé družice Země" z 12. února 1955, ale už v lednu 1955 zde pracovala první skupina vojenských geodetů a geologů pod velením poručíka Igora N. Děněžkina ([6] uvádí hodnost nadporučíka). Vlastní výstavba raketové základny, konkrétně odpalovací rampy číslo 1, byla zahájena 20. července 1955 (zeměměřiči vytyčovali nové stavby od 19. června 1955) a po celý následující rok probíhaly zemní a stavební práce. Práce, které zajišťoval vojenský útvar číslo 12253, probíhaly i v drsných zimních podmínkách, kdy se prováděly především zemní práce. Na rampě číslo jedna byly po dokončení zemních prací odlity první betonové bloky 4. dubna 1956. V přibližně stejném období probíhala i výstavba montážní budovy - MIK 2-1 (montažno-ispytatělnyj korpus); stavba byla v sedmdesátých letech rozšířena a s označením MIK 2-1a byla využívána až do poloviny devadesátých let, kdy byla příprava raket typu Sojuz přesunuta do jiné haly. Na podzim roku 1956 byly stavební práce dokončeny a začala montáž vypouštěcího zařízení na rampě číslo 1, která byla primárně určená pro mezikontinentální balistickou raketu R-7 a z níž později (4.10.1957) startoval jak první Sputnik, tak i Gagarin (12.4.1961); rampa je po několika úpravách v provozu dodnes a vypouštějí se z ní rakety typu Sojuz. Na jaře 1957 byla stavbaři předána do běžného užívání zmíněná montážní budova MIK a 5. května 1957 podepsala státní komise protokol o přejímce celého startovního komplexu číslo 1. Už následujícího dne byl na rampě vztyčen první exemplář mezikontinentální balistické rakety R-7, který 15. května odstartoval k premiérovému letu - jak typu rakety, tak základny. Raketa ale po požáru v motorovém prostoru v 103. vteřině letu explodovala a její trosky dopadly ve vzdálenosti asi 400 km od startovní rampy.
Raketová základna Bajkonur spadala pod velení Generálního štábu ozbrojených sil SSSR (který 2. června 1955 vydal direktivu stanovující organizační strukturu polygonu) a byla vedena jako 5tyj Naučno-issledovatelskij ispytatelnyj poligon Ministerstva oborony SSSR; prvním náčelníkem kosmodromu byl v letech 1955 až 1958 A. I. Něstěrenko (kterého v letech 1958 až 1960 vystřídal K. V. Gerčik), ve stejném období byl hlavním inženýrem základny A. P. Metělkin. A jako vojenské zařízení byla poloha základny dlouho utajována - i v oficiálním protokolu o letu prvního kosmonauta byla udána nepřesná poloha, která odpovídá místu ležícímu asi 300 km východně od skutečné polohy, právě poblíž osady Bajkonur. (Ovšem Američané znali přesnou polohu odpalovacích ramp, které se jim podařilo vyfotografovat při přeletech špionážních letounů typu U-2.)
Vlastní kosmodrom Bajkonur v současnosti zahrnuje 15 odpalovacích stanovišť devíti typů, včetně podzemního, pro nosné rakety a další čtyři rampy pro vypouštění vojenských mezikontinentálních balistických raket. Za více než 50 let provozu raketové střelnice a kosmodromu Bajkonur bylo ze všech startovních pozic vypuštěno více než 1200 nosných raket s nejrůznějšími kosmickými objekty a v rámci testů a výcviku bylo odpáleno kolem 2000 balistických raket.
Kromě odpalovacích pozic bylo na kosmodromu vybudováno 11 montážních budov MIK (MIK = montažno-ispytatělnyj korpus) pro přípravu raket, družic a sond, stanice pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku a tepelná elektrárna o výkonu 60 MW. Součástí kosmodromu jsou ještě dvě letiště; na letišti Jubilejnyj byla také vybudována dráha pro přistávání ruského raketoplánu Buran.
Většina zaměstnanců základny a jejich rodiny žijí v nově vybudovaném městě Bajkonur na břehu řeky Syrdarja; výstavba osady začala souběžně s budováním nové základny; podle památníku instalovaného v nejstarší části města (viz ilistrační foto), byla výstavba prvních domků zahájena 5. května 1955. Město bylo vybudováno podle vzoru jiných ruských vojenských městeček a prvotním stavebním pracem velel plukovník Georgij Maximovič Šubnikov. Městečko bylo oficiálně pojmenováno "Ploščadka No. 10", neoficiálně Zarja (dnes tato místa obyvatelé nazávají "Děrevjannyj gorodok" - Dřevěné městečko). 28. ledna 1958 nařízením prezídia nejvyššího sovětu Kazašské SSR dostala osada jméno Leninskij a v roce 1966 byla povýšena na město. V souvislosti s povýšením přišlo i nové jméno - Leninsk a po vzniku samostatného Kazachstánu získalo 20. prosince 1995 (zatím poslední) pojmenování Bajkonur. Ve městě dnes žije kolem 70.000 obyvatel.
Správou raketové základny a kosmodromu byla pověřena Raketová vojska strategického určení a od roku 1999 začala některá zařízení a rampy přebíra Ruská letecko-kosmická agentura (Rosaviakosmos) s tím, že vojenská část kosmodromu podléhá Kosmickým vojskům Ruské federace.
V roce 1993, po rozpadu Sovětského svazu, přešla základna do vlastnictví Republiky Kazachstán, která 1. dubna 1994 podepsala s Ruskem mezivládní dohodu o dlouhodobém pronájmu kosmodromu Ruské federaci (do roku 2014 za 115 miliónů dolarů ročně). Součástí dohody je také řešení zvláštního postavení města Bajkonur. V roce 2004 byla dohoda o pronájmu prodloužena až do roku 2050. Přesto Rusko staví pro svoje potřeby nový kosmodrom Vostočnyj, který má postupně z Bajkonuru převzít starty ruských raket, včetně pilotovaných expedic.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Grün: Kosmonautika. Současnost a budoucnost, Horizont, Praha 1983
[2] B. Růžička, L. Popelínský: Rakety a kosmodromy, Naše vojsko, Praha 1986
[3] O. Urusov: Stroitěli Bajkonura prazdnujut jubilej - in: Novosti kosmonavtiki, ročník 2001, číslo 8
[4] http://www.baikonur-info.ru/kosmodrom.htm[5] http://www.lib.cas.cz/space.40/ZKR/KOSMOD/BA.HTM[6] http://www.russianspaceweb.com/baikonur_r7.html

-----
Příště: Anglické vojenské rakety začátku 19. století; plánované zveřejnění: 11.8.2011.