Americká raketa Redstone

Operační raketa Redstone byla výsledkem snahy USA o zvýšení své potenciální síly. Raketa ale byla použita i ke dvěma pilotovaným balistickým letům na hranice vesmíru.

Raketa Redstone

Na vývoji rakety se rozhodující měrou podíleli němečtí raketoví odborníci soustředěni kolem Wernhera von Brauna v Redstone Arsenal v Hunstville (Alabama), kam byli převedeni v roce 1950. Podle vývojového střediska, které bylo v severní části státu Alabama vybudováno v roce 1941, byla raketa i pojmenována; stalo se tak 8. dubna 1952, v době dokončení úvodního projektu. Do té doby nesl projekt označení SSM-G-14, nové označení bylo PGM-11 Redstone. S vývojem vlastní rakety bylo započato již v roce 1951 (vývoj byl již v listopadu 1950 americkým ministerstvem obrany označen za prioritní) a konstrukčně jde v podstatě o vylepšenou verzi německé rakety V-2 (A-4). Redstone se stala první velkou americkou raketou, jejíž vývoj zajišťovali němečtí odborníci pod vedením Wernhera von Brauna. Ti přitom plně využili poznatků, získaných během druhé světové války při stavbě nacistických raket. Raketa Redstone byla vyvíjena jako jednostupňová zemní protizemní řízená střela, která byla určená k ničení větších seskupení vojsk nebo důležitých objektů protivníka. Bojová hlavice mohla nést buď konvenční trhavinu nebo jadernou nálož typu W-39. Jaderná hlavice se po dosažení vrcholu oddělovala a vstupovala do hustých vrstev atmosféry řízena vlastními čtyřmí kormidly. K prvnímu letu s ostrou atomovou hlavicí byla Redstone odpálena 1. srpna 1958 a hlavním cílem tohoto pokusu bylo zjistit účinky jaderného výbuchu uskutečněného ve velké výšce; bomba vybuchla ve výšce 77 km a vytvořila kouli o průměru 18 km, která byla zpozorovaná až z Havajských ostrovů vzdálených 1250 km. Ke druhému pokusu došlo 11.8.1958 a hlavice explodovala ve výšce 43 km. Bojovou hlavici vyráběla firma Huniwell, její naváděcí zařízení, které současně zabezpečovalo i oddělení hlavice od zbytku rakety, dodávala firma Ford Instrument Co. Naváděcí zařízení se programovalo krátce před startem a mohlo pracovat nezávisle na pozemním řízení. Také některé další komponenty rakety byly vyvíjeny mimo Redstone Arsenal a později i vyráběny jako subdodávky pro konečného výrobce. Například kapalinový raketový motor (jednokomorový s regenerativně chlazenou spalovací komorou a tryskou) připravila a vyráběla firma North Americans Rocket Division a části trupu se sestavovaly ve firmě Reynolds Metal.Už 20. srpna 1953 se uskutečnilo z Cape Canaveral první zkušební vypuštění prvního prototypu rakety Redstone, která uletěla 8000 yardů (7315 m), a druhá raketa byla odpálena 28. ledna 1954 ze stejné základny na Floridě. V roce 1956 byla zahájena ve firmě Chrysler Corporation její sériová výroba a první sériová raketa s výrobním číslem 13 byla vypuštěna 19. července 1956. Jak už jsme uvedl, na výrobě některých částí rakety se ale podílela také řada dalších amerických firem, jež své díly dodávaly ke konečné kompletaci. Raketa byla již z výroby rozdělena do tří částí a každá z nich byla umístěna do samostatného přepravního obalu. Ke kompletaci pak docházela až přímo v místě přispravovaného startu. Do výzbroje armády byla Redstone zařazena v roce 1958, kdy už absolvovala 36 testovacích letů.  Sériová výroba byla ukončena v roce 1961 a v průběhu roku 1964 byla raketa Redstone postupně stahována z výzbroje. Rakety Redstone byly ve výzbroji tří dělostřeleckých skupin, a to: 40. dělostřelecké skupiny rozmístěné od roku 1958 v Bad Kreuznachu (rakety byly staženy v únoru 1964), 46. skupiny sídlící od roku 1959 v Neckarsulmu (rakety byly staženy v červnu 1964) a 209. skupiny ve Fort Sill v Oklahomě. Hlavním úkolem 209. skupiny byla podpora obou skupin dislokovaných v Západním Německu, zejména zabezpečovala výcvik vojáků, kteří byli následně nasazeni v Evropě. V Evropě byly rakety Redstone nahrazeny střelami MGM-31 Pershing a všechny rakety typu Redstone byly ve druhé polovině roku 1964 vráceny zpět do USA. Ke slavnostnímu ukončení služby rakety došlo v Redstone Arsenal v říjnu 1964. Raketa Redstone byla vybavena kapalinovým raketovým motorem XLR43-NA-1, jenž spaloval ethylalkohol (v pozdější variantě byl nahrazen směsí tvořenou z 60% asymetrickým dimethylhydrazinem a z 40% diethylentriaminem)) a kapalný kyslík, a který dosahoval tah 75.000 liber, tj. asi 334 kN (pramen [3] uvádí tah motoru 357 kN). Motor byl odvozen z raketového motoru prvního stupně protiletadlové střely Navaho (ale byl přímým potomkem motoru z německé V-2). Nádrž na kapalný kyslík byla v horní části rakety, blíže k motoru byla nádrž paliva; obě složky se dopravovaly do spalovací komory pomocí čerpadel. Po spálení pohonných hmot byla konečná rychlost rakety 3800 mil za hodinu (6116 km/hod.), jež umožňovala dolet až 325 km. Raketa ve své armádní verzi byla 21,1 m dlouhá (ve verzi pro balistické lety s kabinou Mercury měla délku jen 20 m), její maximální průměr byl 178 cm (včetně stabilizačních ploch to bylo 365 cm) a celková startovní hmotnost dosahovala 27.800 kg.

Raketa Redstone byla v armádě součástí vypouštěcího komplexu, který se skládal ze tří vozidel pro přepravu rakety, (jak bylo uvedeno dříve, raketa byla už z výroby rozdělena na motorovou část, střední část a bojovou hlavici), z automobilového jeřábu a dalších osmi nákladních aut (zkušební a kontrolní, cisterny pro palivo a okysličovadlo, kompresorový vůz a velitelský vůz). Jedna dělostřelecká skupina, která se skládala ze dvou baterií a dvou pomocných rot, byla vybavena celkem asi dvěma sty vozidel. Pomocné roty byly mj. vybaveny také zařízením pro přípravu kapalného kyslíku, který se vyráběl ze vzduchu přímo v blízkosti palebného postavení a shromažďoval se v automobilových cisternách. Jedno zařízení bylo schopno vyrábět až 25 tun čistého kapalného kyslíku za den. V palebném postavení byla raketa nejprve v horizontální poloze sestavena ze tří samostatně přepravovaných částí a teprve po překontrolování elektrických obvodů a prvotní kontrole byla jeřábem ustavena do vertikální polohy a umístěna na odpalovací stůl. Poté byla raketa naplněna složkami pohonných látek, stlačeným vzduchem a peroxidem vodíku (který sloužil k pohonu čerpadel) a proběhlo naprogramování navigačního systému. Tento postup přípravy rakety byl značně zdlouhavý, takže z jednoho odpalovacího zařízení bylo možné vystřelit maximálně tři rakety za 24 hodin; častěji se hovoří o nejvíce dvou startech za den. Dlouhá doba koncentrace velkého množství techniky na jednom místě současně představovala snadnou zranitelnost celého raketového komplexu.Protože raketa Redstone byla velmi spolehlivá (z celkových 61 startů nebyla jen ve třech případech plně úspěšná, z toho v jednom případě byl let označen jako částečně úspěšný), byla vybrána pro lety amerických astronautů při letech po balistické dráze v kabině Mercury. Pro lety s kabinou Mercury byla raketa upravena a proti sériové střela na ní bylo provedena kolem 800 změn. Raketa Redstone vynesla na balistickou dráhu s vrcholem dráhy ve výšce kolem 190 km celkem čtyři americké kosmické lodě typu Mercury. První dva pokusy (označené MR-1 a MR-2 podle Mercury-Redstone) byly bezpilotní, při letu MR-2 byla na palubě lodi opička Ham, a poslední dva lety (MR-3 a MR-4) už byly pilotované. V prvním případě v květnu 1961 absolvoval suborbitální let v kabině Freedom-7 Alan Shepard (podrobnosti viz článek tohoto blogu "První americký balistický let do vesmíru" - http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=190197), ve druhém případě v červenci 1961 byl na palubě kabiny pojmenované Liberty Bell-7 Virgil Grissom. Raketa Redstone se také stala prvním stupněm nosné rakety Jupiter C (nebo Juno I), která 1. února 1958 (31. ledna místního času) vynesla na oběžnou dráhu kolem Země první americkou umělou družici Explorer 1 (k tomu malá poznámka: Wernher von Braun navrhoval použití upravené rakety Redstone k vynesení umělé družice Země již v roce 1954, což bylo ale zamítnuto). Upravená raketa Redstone také tvořila základ nosné rakety Sparta, jež vynesla v listopadu 1967 na oběžnou dráhu první australskou umělou družici Země WRESAT.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] M. Polák: Raketa Redstone - http://mek.kosmo.cz/nosice/usa/redstone/index.htm[4] O. Svoboda, J. Kusák: Vojenské rakety, Redstone - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1966, číslo 20
[5] http://www.astronaut.ru/bookcase/books/afanasiev3/text/11.htm[6] http://www.boeing.com/history/bna/redstone.htm[7] http://space.about.com/od/spacemissions/a/redstonerockets.htm[8] http://pervyjresurs.tk/stati-o-raketnom-oruzhii/redstoun-rakety[9] http://www.novosti-kosmonavtiki.ru/nk/forum-pic/Glava-2-exp.pdf

-----
Příště: Havárie nosných raket; plánované zveřejnění: 19.5.2011.