Rakety druhé poloviny 17. století

Ve druhé polovině 17. století byly v oblasti raketové techniky nejdůležitějšími počiny dvě události. První bylo několikeré vydání knihy K. Siemienowicze o vojenských raketách a druhou založení moskevského raketového ústavu.

Moskevský Raketový ústav (Raketnoje zavedenije /Ракетное заведенїе/) byl založen za podpory ruského cara v roce 1680. Většinou autoři uvádějí, že ústav založil car Petr I. Veliký (1672 - 1725), ale to je vzhledem k jeho věku nepravděpodobné a navíc ruským carem se stal až v roce 1682, přičemž faktické vlády se ujal dokonce až v roce 1689. Přesto je faktem, že se Petr I. o rakety velice zajímal a je zdokladované, že sám připravil scénář grandiózního ohňostroje na řece Presně, který se uskutečnil 26. února 1690. Údajně se též podílel i na výrobě ohněstrůjných raket. Car Petr I. se stal v roce 1711 také zakladatelem Petrohradského dělostřeleckého závodu, který měl v náplni také výrobu raket a odpalovacích zařízení k nim. Petr I. se vůbec staral o rozvoj vzdělanosti v Rusku; například v roce 1712 svým výnosem zřídil Inženýrskou školu, která se stala prvním ruským vojenským zařízením, které mělo uzavřeno cyklus inženýrského vzdělávání a v současnosti na tuto školu přímo navazuje Vojensko-kosmická akademie A. F. Možajského. Nařízením Petra I. byla také v lednu 1724 založena v Sank-Peterburgu Ruská akademie věd (svoji činnost zahájila až v roce 1725), která se stala vrcholnou vědeckou institucí v Rusku a současně připravovala ruské vědecké kádry (zajímavostí je, že prvními akademiky se kromě ruských stali také mnozí významní vědci ze západních zemí).
Ale zpět k moskevskému Raketovému ústavu, do kterého byli soustředěni nejlepší ruští odborníci na soudobé vojenské rakety. V ústavu byly vyvíjeny všechny typy vojenských raket, největších úspěchů však dosáhly rakety osvětlovací a signální. Některé první typy osvětlovacích raket se v ruské armádě používaly bez podstatných změn až do poloviny 19. století. Největší úspěch pak měla signální prachová raketa, jejíž konstrukce byla v ústavu dokončena v roce 1707 a jejíž dostup byl kolem 1000 metrů. Tato raketa se používala prakticky v nezměněné podobě až do konce 19. století. V prvních letech činnosti se rakety v moskevském Raketovém ústavu rovněž vyráběly, ale po založení Petrohradského dělostřeleckého závodu se výroba postupně přesunovala právě tam. Petrohrad byl výhodnější také z toho důvodu, že nedaleko byl dělostřelecký polygon, na kterém se rakety zkoušely a současně tam probíhal polní výcvik raketčíků.
Generál polského dělostřelectva Kazimierz Siemienowicz (asi 1600 - po 1651; narozen v Litvě), působící v armádě Vladislava IV., vydal v roce 1650 v Amsterodamu knihu "Artis magnae artilleriae para prima, studie et opera C.S., Egutis Lihtvani elim artilleriae Regni Pol. Properferfecti" ("Velké umění dělostřelecké..."; podrobněji viz článek tohoto blogu "Literatura o raketách první poloviny 17. století"), která se stala na příštích asi 200 let základní pomůckou pro teorii i při praktickém využívání raketové techniky. O tom, že se jedná o skutečně kvalitní spis svědčí mimo jiné to, že nedlouho po prvním, latinském, vydání byly po Evropě vydávány překlady tohoto díla. Už v roce 1951 vyšel v Paříži francouzský překlad, německý překlad pořízený Leonardem Beerenem vyšel ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1676 a anglický a holandský překlad vyšly v roce 1729. V polštině byla kniha vydána poprvé až v roce 1963 (po více než 300 letech), a to pouze první část rozsáhlé knihy. Jak už jsem uvedl, konstruktéři raket čerpali z této publikace ještě v průběhu devatenáctého století.
Publikace dalších autorů, věnované soudobé raketové technice, byly vydávány v mnoha zemích Evropy. V roce 1656 vydal jistý Georges (Georg?) Schreiber v Breslau knihu s názvem "Buchsenmeisteren - Diskurs nebst dessen Feuerwerkslaboratorium", v níž popisuje soudobé rakety a jejich výrobu. Dalším Němcem, který psal o raketách byl plukovník dělostřelectva Christoph Friedrich von Geissler. Ten mj. popisuje experimenty s vojenskými raketami, jež probíhaly v Berlíně v roce 1668 a byly při nich jakýmsi Hülstem vystřelovány rakety o hmotnosti od 5O do 100 liber (22 až asi 35 kg; v [7] se uvádí hmotnost raket až 120 liber, tj. 54,5 kg). Rakety byly poháněny směsí na bázi střelného prachu. Střelný prach byl využíván zejména v dělostřelectvu, a proto zmínky o raketách nacházíme v knihách věnovaných primárně dělostřelectví, jako například v knize německého dělostřelce Johanna S. Buchnera "Theoria et praxis artilleriæ - Deutliche Beschreibung, der bey itziger Zeit bräuchlichen Artillerie" ("Teorie a praxe dělostřelectva..."), jejíž tři svazky vycházely v Norimberku postupně v letech 1682 až 1685. Dělostřelectvu se podrobně věnoval také spis francouzského generála Pierra Surirey de Saint-Remy "Mémoires d'Artillerie" ("Monografie dělostřelectva"), který vyšel v Paříži v roce 1697 a obsahoval pasáže o raketách.
Ve druhé polovině 17. století se poprvé začaly objevovat práce věnované teorii drah letu dělostřeleckých nábojů. Jednou z prvních takových prací je spis německého duchovního a encyklopedisty Athanasiuse Kirchera (1601 - 1680) "Mundus subterraneus, quo universae denique naturae divitiae". Pátá kapitola této knihy je věnována výpočtům balistické dráhy vystřeleného tělesa. Další spis zaměřený na výpočet dráhy vrženého tělesa je práce francouzského architekta a matematika Françoise Blondela (Blondell?; 1618 - 1686), který byl v roce 1671 jmenován ředitelem a profesorem Královské akademie architektury v Paříži. V roce 1683 vydal knihu "L'Art de jetter les bombes" ("Umění vrhání bomb"), ve která definuje dráhu vystřelených těles jako křivku. Autor k tomuto výsledku dospěl na základě dlouhodobých rozborů práce dělostřeleckého kapitána Diego Ufany (? - 1613), jenž už v roce 1613 předpokládal, že střela je na své dráze ovlivňována také přitažlivostí Země (tedy 74 let před zveřejněním gravitačního zákona Issaca Newtona). Vlivu gravitace na letící střelu se věnoval také francouzský matematik Pierre Varignon (1654 - 1722); v roce 1690 vydal knihu "Conjectures sur la pesanteur" ("Dohady o gravitaci"). V knize se mj. zabýval otázkou, co se děje s nábojem, který je z děla vystřelen kolmo vzhůru - otázka zní: "Vrátí se?". Varignon se zde také zmiňuje o francouzském řeholníku a filozofu Marinu Merennovi (1588 - 1648), který v roce 1644 napsal knihu "Cogitata physico-mathematica", která se mj. zabývala právě balistikou.
Nejen balistikou se zabývala tehdejší teoretická odborná literatura. Svědectvím o tom může být kniha francouzského matematika Jacquese Ozanama (1640 - 1717) s názvem "Récréations mathématiques et physiques" ("Matematická a fyzikální zábava"), kterou vydal v roce 1694. Třetí díl spisu věnovaný zejména matematice obsahuje tabulky pro jednoduchý výpočet množství prachu potřebného pro úspěšný let raket. Zajímavostí je, že kniha vyšla po více jak sto letech (v roce 1801) v angličtině v překladu anglického profesora matematiky Královské vojenské akademie ve Woolwichi Charlese Huttona (1737 - 1823). Anglie přitom vydávala řadu spisů místních autorů se zaměřením na rakety - např. v roce 1651 vydal John White (? - 1671) knihu "A rich Cabinet: with variety of inventions, unlock'd and open'd, for the recreation of ingenious spirits at their vacant hours, being receits and conceits of severall natures, and fit for those who are lovers of Natural and Artificial conclusions. As also variety of recreative fire-works". Autor v ní na 70 stranách popisuje rakety pro ohňostroje a zápalné vojenské rakety. Kniha se do roku 1668 dočkala čtyř(!) vydání.
Závěrečný odstavec tohoto článku věnuji anglickému amatérskému výrobci raket Robertu Andersonovi, který v roce 1696 vydal v Londýně spis "The Making of Rockets, in two parts" ("Výroba raket, ve dvou knihách"). První část díla se věnuje konstrukci raket a jejich výrobě obecně, ve druhé části autor podrobně popisoval konstrukci rakety, jejíž celková hmotnost měla dosáhnout přibližně 1000 liber (tj. přes 450 kg). Anderson už dříve, v roce 1674, vydal knihu "The genuine Use and Effects of the Gunnevdemonstrated with Tables of Projection".

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Elsztein: Polska w Kosmosie, Wydawnictwa Komunikacji i Łączności, Warszawa 1978
[2] V. P. Gluško: Razvitije raketostrojenija i kosmonauvtiky v SSSR, Izdatělstvo APN, Moskva 1973
[3] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[4] J. Kroulík, B. Růžička: Rakety, Naše vojsko, Praha 1981
[5] J.Kroulík, B.Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[6] P.Lála, A.Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[7] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
[8] Russian Space Program - http://www.guidetorussia.com/russian-space-program.asp
[9] SPACE: Kurz kosmonautiky - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1968, číslo 1
-----
Příště: První tým astronautů NASA; plánované zveřejnění: 28.4.2011.