Významné postavy astronomie 17. století

Sedmnácté století přineslo do astronomie používání dalekohledů a nastala tak nová éra pozorování. Díky neustálému vylepšování a zvětšování přístrojů byly dosaženy převratné výsledky a nečekané objevy; astronomové dokonce předpokládali, že pomocí největších dalekohledů prokáží existenci měst na Měsíci.

Dalekohled do astronomické praxe jako první uvedl italský učenec Galileo Galilei (1564 - 1642), který své první objevy zveřejnil spisu "Sidereus nuncius" ("Hvězdný posel"), který vyšel v Benátkách v roce 1610. Ale krátce poté zamířili své dalekohledy k obloze další astronomové. Například Simon Mayr (Marius; 1573 - 1624), který nezávisle na Galileim v roce 1612 objevil Jupiterovy měsíce, nebo Christoph Scheiner (1573 - 1650), který v roce 1611 objevil sluneční skvrny a po jejich dlouhodobém pozorování o nich v roce 1631 napsal dílo "Rosa Ursina". V roce 1619 objevil velkou mlhovinu v Orionu Johann Baptist Cysat (Cysatus; 1587 - 1657) a v roce 1636 uveřejnil první mapu Měsíce Nicolas Claude Fabri de Peiresc (1580 - 1637). Další mapu Měsíce vydal v roce 1645 v Bruselu M. F. van Langren (Langrenus). Na mapě se objevila i jména měsíčních útvarů, ale téměř všechno z této mapy bylo zapomenuto, jediné co se zachovalo bylo označení tmavých skvrn na Měsíci jako moře a oceány. V roce 1651 vydal italský jezuita Giovanni Riccioli (1598 - 1671) v obsáhlém astronomickém díle "Almagestum novum" mapu Měsíce, v níž realizoval dřívější plán Jana Hewela pojmenovat krátery na Měsíci po slavných astronomech. Riccioli vydal mapu ve spolupráci s astronomem a profesorem matematiky Francesco Maria Grimaldim (1618 - 1663), který také působil na jezuitské koleji v Bologni. Grimaldi se také zabýval optikou a byl prvním, kdo pozoroval difrakci (ohyb) světla. Zveřejnil to ve spise "Physicomathesis de lumine, coloribus, et iride, aliisque annexis", který vyšel v roce 1665.
Tvary a detaily měsíčního povrchu podrobně popsal v díle "Selenografia" z roku 1647 významný polský astronom Jan Hewel (Johannes Hevelius; 1611 - 1687). Dílo bylo doplněno atlasem, v němž byly vlastnoruční Hewelovy rytiny. Hewel se značnou měrou postaral o rozvoj pozorovací astronomie a byl prvním astronomem, který dosáhl při pozorování poloh hvězd větší přesnosti než ve své době Tycho Brahe (1546 - 1601). Pro své výzkumy založil v roce 1640 v Gdaňsku hvězdárnu pojmenovanou "Stellaeburgum", kterou vybavil astronomickými přístroji vlastní konstrukce. V roce 1644 poprvé pozoroval fáze Merkuru a tím vlastně potvrdil správnost heliocentrické hypotézy. Hewel v roce 1668 vydal spis "Cometographia: totam naturam cometarum", které bylo věnováno historii a popisu komet. Kromě dalšího je v této práci poprvé obsažen objev, že některé komety obíhají po parabolických drahách. Hewelovo nejvýznamnější dílo "Prodromus Astronomiae" vyšlo až po smrti autora v roce 1690 a obsahuje popis 1564 hvězd a sedmi nových souhvězdí.
Rozvoj astronomie podpořily nové měřicí přístroje, které umožnily zpřesnit pozorování. William Gascoigni (1612 - 1644) sestrojil první vláknový mikrometr, který umístěný v okuláru dalekohledu umožňoval stanovovat pozice objektů s přesností jedné obloukové vteřiny (doposud nejlepší měření bylo s přesností jedné obloukové minuty). V roce 1688 postavil Issac Newton (1643 - 1728) první zrcadlový dalekohled (více o tom v článku totoho blogu "První dalekohledy ve službách astronomie" - http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=181255). A v roce 1689 vynalezl dánský astronom Ole Christensen Roemer (1644 - 1710) dalekohled k pozorování přechodů hvězd místním pledníkem (pasážník). Roemer v roce 1676 ([7] uvádí rok objevu 1675) určil na základě pozorování zatmění Jupiterových měsíců rychlost světla na 300.000 km/sec (která se příliš neliší od dnes uznávané hodnoty). Výpočet vycházel ze zpožďování a zrychlování počátku zatmění proti vypočteným časům při pozorování z různých vzdáleností mezi Zemí a Jupiterem.
Ve druhé polovině 17. století začaly v Evropě vznikat velké hvězdárny, které byly vybaveny nejnovějšími kvalitními přístroji. Tak v roce 1667 byla francouzským králem Ludvíkem XIV. založena observatoř v Paříži (dostavěna byla v roce 1672), v roce 1675 byla zprovozněna hvězdárna v anglickém Greenwichi, s jejíž stavbou se započalo v roce 1660, a později vznikly kodaňská a berlínská (1711) hvězdárna. Na počátku 18. století pak počet observatoří začal narůstat a výsledky jejich pozorování se staly také součástí národní prestiže. (Pro zajímavost hvězdárna v Ondřejově se začala budovat v roce 1898.) Rozvoj astronomie byl podpořen rovněž vznikem učených společností - v Paříži byla založena Akademie věd v roce 1666 a v Anglii založil Královskou společnost král Karel II.
Konec 17. století definitivně rozřešil otázku přitažlivosti těles ve vesmíru. Sice už Johannes Kepler (1571 - 1630) předpokládal, že přitažlivá síla se mění se vzdáleností a francouzský astronom Ismael Boullian (1605 - 1694) vyslovil v díle "Astronomia Philolaica" z roku 1645 myšlenku, že přitažlivost klesá se čtvercem vzdálenosti (Boulliau v tomto díle rovněž vyjadřuje jednoznačnou podporu Keplerově hypotéze, že planety se pohybují po eliptických drahách, v jejichž ohnisku je Slunce), ale až anglický astronom a matematik Isaac Newton přesně zformuloval gravitační zákon. Newtonův gravitační zákon společně se zákonem síly a zákonem setrvačnosti potvrdily platnost Keplerových pohybových zákonů. Newton své zákony prezentoval v knize "Philosophiae naturalis Principia Mathematica" z roku 1687 (mimochodem vydání této knihy financoval jiný významný anglický astronom Edmond Halley). Newton ve své práci, která se stala skutečným přelomem v astronomii a fyzice, mj. vyvrátil vírovou teorii francouzského filozofa a přírodovědce Reného Descarta (1596 - 1650) a dokázal, že tělesa se mohou kolem Slunce pohybovat nejen po elipsách, ale i po jiné kuželosečce (hyperbola, parabola). Tento výsledek použil při vysvětlení pohybu komet.
René Descartes vyložil své kosmologické názory ve spise "Svět, čili pojednání o světle", který za jeho života nikdy nevyšel tiskem, neboť jeho názory na stavbu a vývoj vesmíru byly pronásledovány bohoslovci. Descartes uvažoval vesmír v celé jeho celistvosti a vycházel z myšlenky počátečního chaosu, v němž se pohyby částic nepodřizovaly žádným zákonitostem. Později nabýval pohyb částic charakteru odstředivých vírových pohybů, což vedlo k vytváření kosmických těles. Na druhou stranu ovšem Descartes uznával, že svět byl stvořen Bohem, který dal hmotě prvotní pohyb ale později už do přírodních dějů nezasahoval.
O rozvoj nebeské mechaniky, která díky Newtonovým zákonům zpřesnila výpočty poloh těles, se zasloužil již zmíněný anglický astronom Edmond Halley (1656 - 1742). V roce 1705 vydal práci, v níž Newtonovou metodou vypočítal podle existujících záznmamů dráhy 24 komet a předpověděl na rok 1758 návrat jasné komety z roku 1682. Kometa se skutečně v předpovězené době objevila a byla nazvána Halleyova kometa.
Mezi významné postavy astronomie 17. století patří kromě několika dalších také holandský astronom Christian Huygens (1629 - 1695) a Ital Giovanni Domenico Cassini (1625 - 1712). Huygens objevil v roce 1655 největší Saturnův měsíc Titan a později i Saturnův prstenec (to, že Saturn má nějaké "přídavky" zjistil už Galileo Galilei, ale svým dalekohledem nemohl prstence rozlišit); Saturn byl hlavním předmětem Huygensových pozorování. Huygens přispěl v roce 1657 také k přesnému měření času vynálezem kyvadlových hodin s izochronním kyvadlem. Po smrti Huygense vyšlo jeho populární dílo "Cosmotheoros", které shrnovalo poznatky astronomie a ve které vykládal své kosmologické názory.
Cassini, který byl ředitelem pařížské observatoře, objevil další čtyři měsíce Saturnu a v roce 1672 z pozorování Marsu z Paříže a z Cayenne ve Francouzské Guayaně určil na základě třetího Kepplerova zákona hodnotu astronomické jednotky na 140 miliónů km (skutečná hodnota je asi 149,5 miliónu km).
Koncem 17.století se úsilí astronomů soustředilo zejména na vypočtení velikosti Sluneční soustavy (koncem století se už pracovalo s reálnými rozměry - chyba byla jen jednotky procent), zjištění vzdáleností hvězd (první kroky v tomto směru učinil Christian Huygens) a přesného stanovení zeměpisných souřadnic na pevnině i na moři. Poslední úkol úzce souvisel především s nutností zlepšení navigace při zámořských expanzích evropských zemí.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] R. Čeman, E. Pittich: Vesmír 1 Sluneční soustava, Mapa Slovakia Bratislava 2002
[2] J. Grygar: V hlubinách vesmíru, Albatros, Praha 1975
[3] J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer: Vesmír, Mladá fronta, Praha 1979
[4] O. Hlad, J. Pavlousek: Vesmír jistot a otazníků, Pressfoto, Praha 1978
[5] P. Jakeš: Létavice a lunatici, Mladá fronta, Praha 1978
[6] B. Křížek: Člověk a vesmír - in: Letectví a kosmonautika, Ročník 1980, číslo 5
[7] J. G. Perel: Dějiny představ o vesmíru, Nakl. politické literatury, Praha 1964
[8] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://www.project.mettavant.fr/astroquation.htm
[9] M. Rees: Universe, Dorling Kindersley, Londýn 2005

-----
Příště: Literatura o raketách 17. století; plánované zveřejnění: 28.3.2011.