Rakety 14. století

Podle všech dokladů je zřejmé, že rakety si nejpozději počátkem 14. století našly cestu do většiny evropských armád, když v Číně, Koreji, na Jávě i v Indii byla běžnou výzbrojí tehdejších armád.

Čínská dvoustupňová raketa

Přestože stěžejní rolí raket bylo vojenské použití, pokračovalo také využívání raket při ohňostrojích pořádaných u příležitostí oslav významných svátků, ale i při jiných příležitostech (zejména pro pouhé pobavení šlechty). Faktem ovšem je, že ze 14. století neexistují písemné informace o ohněstrůjných raketách. Je to zapříčiněno hlavně tím, že ohněstrůjci (pyrotechnici) bedlivě tajili své výrobní postupy při výrobě raket i ohňových efektů a získané znalosti byly nástupcům předávány převážně ústní formou. Dochovaly se tak jen popisy světelných efektů uskutečněných představení.
Z druhé poloviny 14. století, z počátků vlády dynastie Ming (v roce 1368 svrhla mongolskou dynastii Jüan a postupně vytvořila v Číně centralizovanou despotickou vládu v čele s císařem, který měl veškerou civilní i vojenskou moc), se dochoval popis dvou raketových zbraní: "Létajícího krkavce" a "Létající pumy podobné hromu". "Létající krkavec" představoval papírového ptáka, k němuž bylo připevněno několik raketových motorků, které zbraň vynášely do vzduchu. Po dopadu zbraně na zem se do všech stran rozlétla zápalná směs, maximální dostřel zbraně byl kolem 320 metrů. "Létající pumu podobnou hromu" tvořila papírová koule o průměru asi 10 cm, která byla opatřena dvěma křidélky. Uvnitř koule byl jednak střelný prach pro pohon, jednak zápalná hmota, která při dopadu na zem způsobovala ve svém okolí požáry. Během letu tato puma vydávala ohlušující rachot, čímž se značně zvyšoval psychologický účinek zbraně na nepřítele.
Koncem 14. století sestavili čínští učenci pojednání Huolongjing (Huo Lung Ching); jedním ze spoluautorů byl také státník, matematik a astronom Liu Ji (1311 - 1375). Spis pojednávající o používání střelného prachu, jeho složení, jeho schopnostech a jeho použití v kanónech (Číňané prokazatelně válčili s děly již od roku 1288), je znám z vydání z roku 1412. Kromě dalšího je v knize první dochovaný popis dvoustupňové rakety, jejíž dolet byl údajně až 1500 metrů. První stupeň tvořilo několik raket připevněných k papírovému draku a druhý stupeň představovaly malé raketky, které byly po dosažení určité výšky vystřelovány z tlamy draka. Přesné fungování této zbraně není zcela jasné, zejména princip zapalování raket druhého stupně nebyl vůbec popsán a při nedávných pokusech o postavení podobné zbraně byla právě iniciace motorů malých raket druhého stupně největším oříškem. Ve spise byla zbraň i vyobrazena (viz obrázek v úvodu článku), ale bez zachycení vnitřního uspořádání.
Korejští válečníci poznali raketové zbraně už ve druhé polovině 13. století, když armády čínského císaře Chubilaje (Kublajchán; 1215 - 1294) pronikly do Koreje a zemi si podmanily. Korejci se pak aktivně účastnili invazí do Japonska, při kterých byly raketové zbraně používány. Z Koreje se pak raketové zbraně dále rozšiřovaly po jihovýchodní Asii.
Do Indie se rakety dostaly začátkem 14. století společně s Džaghatajovými hordami (Džaghataj, syn Čingischána - 1227 - 1242) a vládci muslimské i hinduistické části Indie si je v krátké době osvojili. První písemné dokumenty dokládající vojenské použití raket v Indii jsou ale datovány až rokem 1398 a popisují zápalné rakety, které byly použity k ostřelování města Dillí. Indové rakety do své výzbroje nejen převzali, ale snažili se o jejich další vývoj. Zejména nahradili stávající papírový nebo bambusový trup železným pláštěm a vybavovali hlavice raket novými náložemi. Vzhledem k tomu, že použitím železných plášťů vzrostla hmotnost těchto nových typů raket, muselo následovat i vylepšení raketového motoru, resp. používané pohonné směsi. Největšího rozkvětu pak indické rakety dosáhly v 18. století a staly se vzorem pro další vývoj a výrobu anglických vojenských raket 19. století (ale o tom až někdy později). V Indii byly rakety označovány jako "bana", nebo "agnibana" a s tímto výrazem se setkáváme v několika středověkých sanskrtských pracích. Z Indie se rakety zřejmě šířily do Persie a do arabského světa, kde ale byly známy již z dřívějších útoků mongolských nájezdníků a Araby převzaty. Arabové raketové zbraně zařadili do svých armád ve formě pozemního torpéda - jeho popis byl poprvé zveřejněn al-Hasanem al-Rammáhem v knize "Kitab al-forusiya al-munasab wal-harbiya" z roku 1295. Obdobné raketové torpédo popisoval v roce 1311 arabský fyzik Yusuf ibn Ismail Al-Kutub. Torpédo se pohybovalo po zemi poháněné raketovým motorem, vpředu bylo opatřeno ostrým hrotem a v zadní části byly dvě stabilizační tyče. Hlavním úkolem zbraně bylo znemožňovat nepříteli útoky jezdectvem (vycházející plameny a kouř plašily koně).
Z druhé poloviny 14. století pocházejí písemné dokumenty, které dokládají používání zápalných raket v Rusku. Do Ruska se rakety dostávaly při nájezdech Mongolů, kteří pronikli až do Evropy. Rozvoj ruských raket ale nastal až v průběhu 16. století.
Do Evropy se technologie výroby střelného prachu (který byl základem pro raketová paliva) dostal ve druhé polovině 13. století a první písemné svědectví o jeho použití v pistolích jsou z roku 1284 z italského města Forli. A první informace o vojenských raketách jsou z roku 1314 z líčení bojů francouzského krále ve Flandrech. Tehdy byly použity v bitvě u belgického města Ghent, které bylo až do 16. století největším městem v severní Evropě (větším než např. Londýn nebo Moskva). Současně s raketami přicházelo do evropských armád dělostřelectvo, které se stalo pro nedokonalé rakety velkým konkurentem, jenž nakonec zvítězil. První použití děla, jež zapříčinilo revoluci ve vojenské taktice, je datováno rokem 1325, kdy je islámští vládcové Španělska použili při dobývání pevnosti Baza. K uplatnění střelného prachu v dělostřelectvu ve 14. století značnou měrou přispěl zejména německý duchovní působící v Itálii Berthold Schwartz (1318 - 1384). Ale právě v Itálii se rakety v průběhu 14. století uplatnily, což bylo hlavně tím, že jejich výroby se ujali nejlepší italští pyrotechnici té doby. Ostatně zbraně byly vždy hybnou silou při vývoji nových technologií. V sedmdesátých letech 14. století je použití raket zaznamenáno u řady bitev, například střetnutí Paduy s městem Mestre ležícím poblíž Benátek (1379), nebo při bojích o Bolognu (1377). Zajímavá je zmínka o bitvě z roku 1379 o ostrov Grossa u Chiozzy, kterou rozhodly právě zápalné rakety. Rozhodujícím momentem bitvy bylo šťastné nasazení zápalných raket, které náhodně zapálily hlavní obrannou věž a určily tak výsledek celé bitvy.
Z italštiny zřejmě pochází i vlastní slovo raketa. Italský katolický duchovní a historik Lodovico A. Muratori (1672 - 1750) poprvé použil slovo "raketa" v jeho italské podobě "rocchetto" (cívka, vřeteno), když popisoval použití střelného prachu k pohonu středověkých ohnivých střel pocházejících z roku 1373. Odtud bylo později označení převzato do angličtiny jako "rocket". (V literatuře se často píše, že termín "rocchetto" pochází právě z roku 1373.)
Na závěr tohoto článku se ještě zmíním o pokusech polského mnicha Severina (v [7] se uvádí jméno Tadeusz Prypkowski, jinde jsem na toto jméno v souvislosti s raketami nenarazil), který působil v Legnici a někdy kolem roku 1380 zkoušel reaktivní pohon pomocí prachu zapalovaného uvnitř kovové trubky ("ruchomej rury za pomocą prochu"). Při těchto svých pokusech tak vlastně vytvořil raketu na pevné palivo. Bližší podrobnosti o jeho pokusech však nejsou známy.
Přestože se tedy znalost rakety do Evropy rozšířila až ve 13. století, zakrátko si ji osvojily armády všech evropských mocností. Je možné, že k rychlejšímu rozvoji raket (a stejně i celé evropské civilizace) přispěly také obrovské ztráty způsobené ve druhé polovině 14. století dýmějovým morem. Mor, který sem byl zavlečen z východní Asie, tehdy způsobil smrt asi jedné třetiny až poloviny evropské populace a přispěl k tomu, že se hroutily staré feudální struktury a začal rozvoj měst.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] Artillery - http://coursesa.matrix.msu.edu/~fisher/hst373/readings/tamerlane.html
[2] heslo Liu Ji - http://en.wikipedia.org/wiki/Liu_Ji_(14th_century)
[3] E. Klesl: Rakety hrozba a naděje, Naše vojsko, Praha 1964
[4] A. D. Koval, G. R. Uspenskij: Vesmír a člověk, Práce, Praha 1977
[5] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[6] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[7] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://project.mettavant.fr/astroquation.htm
[8] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
[9] SPACE: Kurs kosmonautiky; in: Letectví a kosmonautika, ročník 1968, číslo 1
[10] http://wikipedia.infostar.cz/c/ca/cannon.html

-----
Příště: Astrologie; plánované zveřejnění: 14.2.2011.