Rozšiřování raket ve 13. století

V průběhu 13. století se v Číně rakety využívaly pro honosné ohňostroje a v armádách řady zemí se rakety staly běžnou zbraní.

Čínské vojsko bylo od počátku 13. století pod rostoucím tlakem mongolských nájezdníků a v důsledku toho došlo k rozvoji čínských vojenských technologií. Do praxe byly uvedeny nové typy projektilů (včetně explozivních granátů) a děl pro jejich vystřelování a v oblasti "raketových zbraní" se válečníci soustředili zejména na vývoj a zdokonalování vypouštěcích zařízení pro salvovou střelbu. Přitom vlastní rakety zůstávaly víceméně v původní podobě a Číňané se ani o jejich vylepšování nesnažili. Dodnes je známo celkem osm vypouštěcích zařízení - z toho jsou čtyři ruční, která se vyráběla především z bambusu, kůže a papíru (aby byla co nejlehčí a co nejméně omezovala střelce v pohybu), dvě jsou na jakémsi vozíku a dvě zbylá jsou stacionární. Raketomety a čínské raketové zbraně vůbec nesly většinou názvy zvířat; například jeden salvový raketomet se jmenoval "vosy z jednoho hnízda" (jednotlivé rakety létaly do vzdálenosti až 480 m) a zbraň ve tvaru ptáka naplněná explozivní směsí nesla jméno "havran" (ta byla vynášena raketami až do výšky přes 300 m!). Poměrně vyspělá byla rovněž taktika použití raket v závislosti na jejich použití: proti lodím, opevněním, pěchotě nebo jezdectvu.
Od Číňanů převzali rakety do své výzbroje Mongolové a při svých výpadech po Asii rozšířili znalost raketových zbraní do Japonska, Indie (kde byla raketová zbraň nazývána agni-bana) a Koreje. Ale ani Evropa a arabský svět nezůstaly ušetřeny mongolských nájezdů a tak se rakety šířily po světě.
V letech 1236 až 1242 vedl mongolský vojevůdce Bátú (1208 - 1255 nebo 1256), vnuk Čingischána, vpád Mongolů do Ruska a východní a jižní Evropy. V bitvě u slezské Legnice dne 9. dubna 1241 použil Evropanům neznámou zbraň (ve [2] se uvádí, že Bátú táhl z Ruska na jih do Uherska, kam vtrhl v lednu 1241, a v Polsku vojsko vedli Baidar a Kadan). Podle kronikáře Jana Dlugosze vztyčili Mongolové na bojišti do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko vedené velkopolským knížetem Jindřichem II. Pobožným (asi 1191 - 1241) "oheň, smrad a dým" tak veliký, že rytíři nebyli schopni bojovat a snadno podlehli (první případ použití "chemické" zbraně?). Z dračí hlavy byly vystřelovány také ohnivé střely (rakety?). Jaroslav Golovanov [3] uvádí, že na místě bitvy, v níž padl i kníže Jindřich II., byl později postaven kostel, na jehož freskách jsou zobrazeny raketové salvy. Po vítězné bitvě táhlo mongolské vojsko přes Moravu do Uher, kde v prosinci 1241 při útoku na pevnost Sejo použilo rovněž raketové zbraně. V lednu 1242 Bátúho vojska přešla zamrzlý Dunaj a napadla také Bratislavu.
Evropští válečníci se s raketovými zbraněmi setkali také v průběhu sedmé křížové výpravy (1248 - 1254) do svaté země (mimochodem přínosem křížových výprav bylo pronikání arabských znalostí do Evropy). U egyptského města Damietta (Dimját) v deltě Nilu napadli nevěřící křesťanské rytíře vedené francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým (1214 - 1270) a přes jedno rameno řeky odpalovali rakety, které vyvolaly v řadách rytířů pořádnou paniku. Použitou raketovou zbraň popsal v roce 1268 francouzský historik de Joinville ve spise o králi Ludvikovi IX. Evropanům doposud neznámou zbraň tvořil plochý předmět s ocasem pro stabilizaci a pro pohon byl opatřen třemi raketami. Podobné pozemní torpédo poháněné raketovým motorem je popsáno také v knize arabského teoretika vojenství al-Hasana al-Rammáha al-din al-Adhata nazvané "Kitab al-forusiya al-munasab wal-harbiya" ("Kniha o bojích koňmo a s válečnými stroji"), které vznikalo v letech 1285 až 1295 ([9] uvádí datum vzniku 1280). Torpédo čočkovitého tvaru (viz obrázek) má vpředu připevněn hrot a v zadní části s raketovým motorem jsou umístěny dvě stabilizační tyče. Hlavním úkolem zbraně pohybující se po zemi bylo vycházejícím ohněm a dýmem plašit koně nepřátelského jezdectva. Vedle tohoto torpéda je v knize popis výbušné střely se třemi zápalníky a je zde uvedeno celkem 107(!) receptů na různé zápalné směsi.
Arabové převzali znalost raketových zbraní od Mongolů, kteří poprvé vnikli do Persie někdy v roce 1241, a první popis rakety v arabské literatuře se objevuje v roce 1258. Jednalo se líčení vpádu Mongolů do Bagdádu z 15. února 1258. Ve stejném roce se setkáváme se zmínkou o raketách v kronice německého města Köln a s popisem velkolepého ohňostroje v indickém Dillí (ohňostroj byl uspořádán na počest příchodu velvyslance mongolského vládce Hulegu Khana). Ohňostroje té doby nejen bavily, ale také mohly děsit. Jistý čínský kronikář například popsal zděšení, které v roce 1264 vyvolaly rakety nazvané "Pozemní krysa" ("ti lao-shu"), které byly použity při velkém ohňostroji na oslavě čísařovny Kung Sheng ([16] uvádí, že tato raketa se objevila již ve 12. století).
V roce 1265 napsal německý dominikánský teolog Albertus Magnus (vlastním jménem Albrecht von Bollstädt; asi 1193 - 1280) působící v Řezně knihu "De mirabilius mundi" ("O divech světa"), v níž kromě jiného píše o jednoduchých raketách a o výrobě střelného prachu. Jeho spis obsahoval také návod na uplatnění zápalné směsi (jeden díl síry, dva díly dřevěného uhlí z vrby nebo lípy a šest dílů ledku) v podobě "ingis volatilis" ("létající oheň"). Směs vložená do rákosu nebo dřevěné dutinky pak "odletí najednou a spálí všechno". Magnus své popisy uvádí s odkazem na ztracené arabské originály, ale své znalosti v tomto směru zřejmě čerpal z díla anglického františkánského mnicha Rogera Bacona (1214 - 1294), který již mezi lety 1247 a 1249 podrobně popisoval rakety a výrobu směsi pro jejich pohon. Bacon na žádost papeže Klementa IV. sepsal dílo "Opus maius", ve kterém mj. popisuje kyselinu sírovou a střelný prach. Kolem roku 1257 ([7] uvádí rok vzniku 1260) dokončil spis "Epistola Tratis Rog. Baconis, de secretis operibus artis et natura et de nullitate magiac", který sepsal jako obranu proti nařčení z černé magie. Zajímavé je, že v tomto spise je předpovídán dalekohled, samohybné povozy, létající aparáty a nachází se zde popis zařízení, které je podobné raketě. Dílo nebyla za Baconova života nikdy vydáno a bylo zveřejněno až v roce 1618, tedy více než 300 let po autorově smrti.
O tom, že znalost střelného prachu, který byl v té době jediným vhodnýmpalivem pro rakety, byla ve 13. století rozšířená po celé Evropě, svědčí také učebnice "Konungs skuggsjå" vydaná kolem roku 1250 v Norsku. Autor v ní doporučuje k použití primitivní formy střelného prachu, kterou tvoří směs uhlí a síry, proti lodím. První doložený návod pro hromadnou výrobu střelného prachu je v pracech alchymisty Marka Graeca z období mezi roky 1280 a 1300.
Vraťme se do Asie a k šíření raket díky výpadům mongolských hord. Mongolský vládce (a čínský císař) Chubilaj (Kublajchán; 1215 - 1294) si v roce 1259 podrobil Koreu. Není sice přesně známo, zda při dobývání Koreje použil raketové zbraně, ale je to pravděpodobné, neboť rakety byly běžnou výbavou jeho armády. Mongolové určitě použili raketové střely při neúspěšné invazi do Japonska v roce 1274; jejich vojsko přitom bylo doplněno právě korejskými posilami. Při útoku na ostrovy Cušima a Ikišima odpalovali raketové šípy ze svých lodí a jejich pozemní vojska rakety použila při útoku na Ikišimu. Japonci útočníky definitivně odrazili v bitvě v zálivu Hakata (20. listopadu 1274) a invazní vojska se poté stáhla. Mongolská armáda použila raketové zbraně také proti japonské samurajské jízdě při druhém útoku na japonská území v roce 1281. Tentokrát dokonce použila rakety v mnohem větším rozsahu než při první invazi.
Také v samotné Číně pokračovalo využívání raketových střel; už od roku 1245 je začali používat na lodích (byly použity při bojích v zátoce Jian tang). Soudobé prameny také líčí, že v roce 1271 při obléhání města Siang-Yang-fu používali čínští obránci raketové zbraně proti vojsku mongolského chána Chubilaje, který byl od roku 1251 velitelem mongolské armády v bojích proti řiši Sung (a stal se zakladatelem dynastie Jüan). Čínské letopisy popisují použití raket rovněž při mocenských bojích mezi dynastiemi Sung a Jüan v letech 1274 a 1275. K tomu malá poznámka: v té době se v Číně zřejmě již ve větším měřítku začala používat děla; podle archeologických nálezů byla děla prokazatelně použita v bitvě u Manchurianu v roce 1288 a už koncem 13. století děla začala rakety z armády vytlačovat jako jejich úspěšná alternativa.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] V. Gakov: Putování na stroji času, Lidové nakladatelství, Praha 1988
[2] Ganga Ram Garg: Encyclopaedia of Hindu world, Concept Publishing Company 1992
[3] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[4] M. Grün: Kosmonautika, současnost a budoucnost, Horizont Praha 1983
[5] E. Klesl: Rakety hrozba a naděje, Naše vojsko, Praha 1964
[6] J. Kroulík, B. Růžička: Rakety, Naše vojsko, Praha 1981
[7] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[8] http://www.sk.wikipedia.org/wiki/Batuch%C3%A1n
[9] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[10] Ottův slovník naučný, heslo Dělo
[11] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://project.mettavant.fr/astroquation.htm
[12] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
[13] P. Scaruffi: A time-line of the Mongols - http://www.scaruffi.com/politics/moongols.html[14] V. Socha: Smrtící prach ve službách Evropy in: Svět, ročník 2008, číslo 1
[15] SPACE: Kurs kosmonautiky; in: Letectví a kosmonautika, ročník 1968, číslo 1
[15] P. Toufar: Uskutečněné fantazie, Práce, Praha 1978
[16] http://coursesa.matrix.msu.edu/~fisher/hst373/readings/tamerlane.html-----
Příště: Vznik života na Zemi; plánované zveřejnění: 17.1.2011.