Starověké představy o vesmíru

Prvním krokem k jakýmkoli představám o stavbě vesmíru bylo poznání skutečného tvaru Země, její velikosti a jejího postavení ve vesmíru.

Na konci světa

Už u nejstarších civlizací nacházíme názory na Zemi a nebeská tělesa a objevují se snahy o vysvětlení jejich vzájemného postavení. Ovšem tehdejší představy vycházely z pozorování okolí a tak byla Země nejčastěji vykreslována jako deska nehybně spočívající dole a o její nejvzdálenější okraje se opírá skutečná nebeská klenba. Na nebeské báni jsou připevněna nebeská světla, některá pevně, jiná se pohybují. Taková představa je například vylíčena v jedné pověsti pocházející z Assyrie.
Také stará indická představa o světě předpokládá, že Země je tvořena obrovskou plochou deskou, kterou nesou na svých hřbetech tři veliké velryby. Přesto se v Indii již ve 2. tisíciletí před n. l. rozvíjela astronomická pozorování a indičtí astronomové znali a pozorovali planety a používali pozoruhodné metody pro určování poloh Slunce a Měsíce.
Babylónští kněží, kteří se ve svých chrámech věnovali astronomickým pozorováním, už považovali Zemi za vypouklou jako oblouková klenba. Babylónští astronomové dodali svým pozorováním systematičnost a výsledky pozorování zapisovali do tabulek. To jim umožnilo odvodit periodu, kterou nazvali saros, v níž se opakuje postavení Slunce a Měsíce v ekliptice. Z Babylónie take pochází rozdělení hvězdné oblohy na jednotlivá souhvědí; některé názvy jsou používány dodnes. Již v období mezi lety 2400 až 2200 před n. l. babylónští astronomové znali pět "bloudivých hvězd" - Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn - a postupně vypracovali světový systém s nehybnou centrální Zemí, který obsahoval osm sfér, v nichž se pohybovaly Slunce, Měsíc a "bloudivé hvězdy" a s jednou sférou hvězd. Nehybná sféra hvězd zůstala akceptovanou součástí všech světových systémů, geocentrických i heliocentrických, až do 17. století.
Svět podle starých Egypťanů byl tvořen zemí, nad níž se klenulo nebe tvořené velkou řekou, po které pluje od východu k západu bůh Slunce. Obdobně jako v Babylónii se ve starém Egyptě astronomickým pozorováním věnovali kněží a jejich prvním úkolem bylo sestavení spolehlivého kalendáře důležitého pro zemědělství. Již v průběhu třetího tisíciletí před n. l. byla určena délka dne na 365,25 dne a vytvořený kalendář byl navázán na hvězdu Sírius (bohyně Eret). Sírius nebyl náhodným objektem; jeho objevení (po asi sedmdesátidenní pobytu pod obzorem) předcházelo pravidelným nilským záplavám a v tento den také začínal egyptský nový rok. Záznamy poloh Síria pocházející z roku 2035 před n. l. byly nalezeny v jedné hrobce faraóna.
Velice vyspělou astronomii měla starověká Čína. Astronomickým pozorováním se už ve 3. tisíciletí před n. l. věnovali "profesionální" astronomové. Číňané měli ve 2. tisíciletí před n. l. nejpřesnější kalendář, který byl postavený na tom, že sluneční rok je dlouhý 365,25 dne a že Měsíc vystřídá své fáze za 29,5 dne. Z planet se Číňané omezili na pozorování těch nejjasnějších - Venuše a Jupitera, ale zachovaly se záznamy o pozorování komet a některých hvězd, nov a supernov (záznamy o nich jsou přínosem i pro současnou astronomii).
Zajímavou kosmologickou teorii hlásal antický filozof Anaximandros (asi 611 - 546 nebo 549 před n. l.), který tvrdil že Země má tvar válce, jehož výška činí třetinu průměru jeho základny, a volně se vznáší uprostřed vesmíru (byl prvním, kdo představu geocentrického systému jasně formuloval). Anaximandrovy názory jsou zajímavé také v tom, že byl prvním, kdo se domníval, že ve vesmíru je nekonečné množství obydlených světů.
Přestože astronomická pozorování byla u starých civilizací velice rozšířena (například v Mezopotámii byla v 8. století před n. l. zavedena pravidelná pozorovací služba, která se udržela až do 3. století před n. l.), na kvalitativně vyšší úroveň byla astronomie přivedena v antickém Řecku. Řecká věda měla hluboký zájem na zodpovězení otázky jaká je skutečná podoba Země a jaké je skutečné prostorové uspořádání vesmíru. Jeden z prvních modelů světa vytvořil filozof a matematik Thales z Milétu (asi 624 - 548 před n. l.), který si Zemi představoval jako velkou plochou desku, jež pluje po oceánu. Nebeská báň se Sluncem, Měsícem a hvězdami se otáčí kolem Země a každodenně prochází vodami oceánu pod Zemí. Voda nemohla nebeským tělesům nijak ublížit, neboť Thales ji považoval za základní pralátku, z níž byl vytvořen celý svět. Podobná stavba světa se s nepodstatnými změnami dostala do věrouk křesťanského, židovského i mohamedánského náboženství a tradovala se až do pozdního středověku, kdy teprve s rozvojem zámořských cest byla potvrzena Země jako koule.
O tom, že Země má tvar koule hovořil jako jeden z prvních filozofů, matematik Pýthagoras (580 - 500 před n. l.). A zajímavý byl i jeho model světa, který nepovažoval Zemi za střed vesmíru, ale oním centrem byl středosvětový oheň. Stoupenci Pýthagora systém dále systém rozpracovali a jeho podoba je známa z prací Filolaa (5. století před n. l.). Kolem centrálního ohně kroužilo v kruhových drahách deset nebeských těles a vyluzovalo přitom nebeskou hudbu. Deset těles proto, že Pýthagorejci považovali za základ všeho čísla a číslo deset patřilo mezi dokonalá čísla. Nejblíže kolem ohně obíhala hypotetická Protizemě (nelze ji nikdy pozorovat, protože je vždy na opačné straně centrálního ohně) a poté následují Země, Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn a sféra stálic. Centrální oheň ze Země nemůžeme nikdy spatřit, protože Země je k němu stále přivrácena pouze neobydlenou polokoulí. Světový systém pýthagorejců se nijak významně neuchytil a později zcela zapadl.
Velký průlom do dosavadních představ o stavbě vesmíru vnesl Hérakleides z Pontu (asi 390 - 310 před n. l.). Poprvé představil myšlenku, že některé z planet mohou obíhat kolem jiného tělesa. Podle jeho tvrzení Merkur a Venuše obíhají kolem Slunce a společně s ním pak kolem Země ve středu vesmíru. Dalším z jeho významných tvrzení bylo, že sféra stálic se neotáčí, ale že se otáčí Země kolem své osy.
Od myšlenek Hérakleida nebylo daleko k heliocentrickému systému z roku 280 před n. l., který prosazoval významný antický astronom Aristarchos ze Samu (asi 320 - asi 250 před n. l.). Aristarchos napsal, že stálice a Slunce se nepohybují, nýbrž že Země obíhá v obvodu kolem Slunce, které nehybně stojí v centru vesmíru. Aristarchos se snažil určit velikost Země, Měsíce a Slunce a dospěl k názoru, že malá Země nemůže být středem světa a musí jím být horké a velké Slunce. Ale tento výklad světa vyvolal značný nesouhlas a Aristarchos byl dokonce nařčen z bezbožnosti. Ale za prvního zastánce heliocentrismu je považován řecký filozof Anaxagorás z Klazomen (asi 500 - 428 před n. l.), který považoval Slunce za pouhou rozžhavenou kamennou kouli.
Pro rozhodnutí postavení Země ve vesmíru byl nejdůležitější postavou největší učenec starověku Aristotéles ze Stageiry (384 - 322 před n. l.). Aristotéles ve svých dílech zobecnil vše, co v jeho době mohlo být postiženo pozorováním a zkušeností. Nebyl to sice astronom, ale snažil se vysvětlovat pomocí dedukce a logiky přírodní zákony, jimiž se podle jeho názoru řídí celý vesmír. Pro následující téměř dvě tisícovky let rozhodl základní otázku postavení Země ve vesmíru - Zemi umístil do středu. Kolem Země pak obíhají Slunce a planety a celý vesmír, jenž má tvar koule, je uzavřen sférou hvězd, která je od Země vzdálena devětkrát víc než Slunce. Aristotéles navíc odmítal jakýkoliv pohyb Země a jeho argumentem bylo, že pohyb Země by se musel projevit ve zdánlivě protisměrném pohybu hvězd, a to pozorováno nebylo.
Tento krátký přehled starověké astronomie zakončíme osobností Klaudia Ptolemaia (90 - 160). Na počátku druhého století našeho letopočtu vytvořil svoji geocentrickou soustavu, která vycházela z několika základních premis: 1. Země je koule; 2. Země je v centru vesmíru; 3. Země nevykonává žádný postupný pohyb; 4. všechna nebeská tělesa vykonávají pohyb, který lze popsat pomocí kruhových pohybů; 5. dráha Měsíce a Slunce je vzhledem ke středu Země položena excentricky. Ptolemaios je autorem díla (obsahujícího 13 knih) "Megalé syntaxis", které je známo pod poarabštělým "Almagest", a které je možno považovat za encyklopedii celé antické astronomie. Pro zajímavost: Ptolemaios je také autorem díla "Čtyři knihy astronomických předpovědí", které se stalo základním dílem astrologie.
Hlavní prameny:
[1] R. Čeman, E. Pittich: Vesmír 1 Sluneční soustava, Mapa Slovakia Bratislava 2002
[2] J. Grygar: V hlubinách vesmíru, Albatros, Praha 1975
[3] J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer: Vesmír, Mladá fronta, Praha 1979
[4] J. Grygar, V. Železný: Okna vesmíru dokořán, Naše vojsko, Praha 1989
[5] E. Kotulová: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času, Svoboda, Praha 1978
[6] J. G. Perel: Dějiny představ o vesmíru, Nakladatelství politické literatury, Praha 1964
[7] M. Rees: Vesmír, Knižní klub, Praha 2006
[8] Svet chémie, fyziky, astronómie, Mladé letá, Bratislava 1975
-----
Příště: Nejstarší úvahy o mimozemském životě; plánované zveřejnění 27.12.2010.

Už u nejstarších civlizací nacházíme názory na Zemi a nebeská tělesa a objevují se snahy o vysvětlení jejich vzájemného postavení. Ovšem tehdejší představy vycházely z pozorování okolí a tak byla Země nejčastěji vykreslována jako deska nehybně spočívající dole a o její nejvzdálenější okraje se opírá skutečná nebeská klenba. Na nebeské báni jsou připevněna nebeská světla, některá pevně, jiná se pohybují. Taková představa je například vylíčena v jedné pověsti pocházející z Assyrie.

Také stará indická představa o světě předpokládá, že Země je tvořena obrovskou plochou deskou, kterou nesou na svých hřbetech tři veliké velryby. Přesto se v Indii již ve 2. tisíciletí před n. l. rozvíjela astronomická pozorování a indičtí astronomové znali a pozorovali planety a používali pozoruhodné metody pro určování poloh Slunce a Měsíce.

Babylónští kněží, kteří se ve svých chrámech věnovali astronomickým pozorováním, už považovali Zemi za vypouklou jako oblouková klenba. Babylónští astronomové dodali svým pozorováním systematičnost a výsledky pozorování zapisovali do tabulek. To jim umožnilo odvodit periodu, kterou nazvali saros, v níž se opakuje postavení Slunce a Měsíce v ekliptice. Z Babylónie take pochází rozdělení hvězdné oblohy na jednotlivá souhvědí; některé názvy jsou používány dodnes. Již v období mezi lety 2400 až 2200 před n. l. babylónští astronomové znali pět "bloudivých hvězd" - Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn - a postupně vypracovali světový systém s nehybnou centrální Zemí, který obsahoval osm sfér, v nichž se pohybovaly Slunce, Měsíc a "bloudivé hvězdy" a s jednou sférou hvězd. Nehybná sféra hvězd zůstala akceptovanou součástí všech světových systémů, geocentrických i heliocentrických, až do 17. století.

Svět podle starých Egypťanů byl tvořen zemí, nad níž se klenulo nebe tvořené velkou řekou, po které pluje od východu k západu bůh Slunce. Obdobně jako v Babylónii se ve starém Egyptě astronomickým pozorováním věnovali kněží a jejich prvním úkolem bylo sestavení spolehlivého kalendáře důležitého pro zemědělství. Již v průběhu třetího tisíciletí před n. l. byla určena délka dne na 365,25 dne a vytvořený kalendář byl navázán na hvězdu Sírius (bohyně Eret). Sírius nebyl náhodným objektem; jeho objevení (po asi sedmdesátidenní pobytu pod obzorem) předcházelo pravidelným nilským záplavám a v tento den také začínal egyptský nový rok. Záznamy poloh Síria pocházející z roku 2035 před n. l. byly nalezeny v jedné hrobce faraóna.

Velice vyspělou astronomii měla starověká Čína. Astronomickým pozorováním se už ve 3. tisíciletí před n. l. věnovali "profesionální" astronomové. Číňané měli ve 2. tisíciletí před n. l. nejpřesnější kalendář, který byl postavený na tom, že sluneční rok je dlouhý 365,25 dne a že Měsíc vystřídá své fáze za 29,5 dne. Z planet se Číňané omezili na pozorování těch nejjasnějších - Venuše a Jupitera, ale zachovaly se záznamy o pozorování komet a některých hvězd, nov a supernov (záznamy o nich jsou přínosem i pro současnou astronomii).

Zajímavou kosmologickou teorii hlásal antický filozof Anaximandros (asi 611 - 546 nebo 549 před n. l.), který tvrdil že Země má tvar válce, jehož výška činí třetinu průměru jeho základny, a volně se vznáší uprostřed vesmíru (byl prvním, kdo představu geocentrického systému jasně formuloval). Anaximandrovy názory jsou zajímavé také v tom, že byl prvním, kdo se domníval, že ve vesmíru je nekonečné množství obydlených světů.

Přestože astronomická pozorování byla u starých civilizací velice rozšířena (například v Mezopotámii byla v 8. století před n. l. zavedena pravidelná pozorovací služba, která se udržela až do 3. století před n. l.), na kvalitativně vyšší úroveň byla astronomie přivedena v antickém Řecku. Řecká věda měla hluboký zájem na zodpovězení otázky jaká je skutečná podoba Země a jaké je skutečné prostorové uspořádání vesmíru. Jeden z prvních modelů světa vytvořil filozof a matematik Thales z Milétu (asi 624 - 548 před n. l.), který si Zemi představoval jako velkou plochou desku, jež pluje po oceánu. Nebeská báň se Sluncem, Měsícem a hvězdami se otáčí kolem Země a každodenně prochází vodami oceánu pod Zemí. Voda nemohla nebeským tělesům nijak ublížit, neboť Thales ji považoval za základní pralátku, z níž byl vytvořen celý svět. Podobná stavba světa se s nepodstatnými změnami dostala do věrouk křesťanského, židovského i mohamedánského náboženství a tradovala se až do pozdního středověku, kdy teprve s rozvojem zámořských cest byla potvrzena Země jako koule.

O tom, že Země má tvar koule hovořil jako jeden z prvních filozofů, matematik Pýthagoras (580 - 500 před n. l.). A zajímavý byl i jeho model světa, který nepovažoval Zemi za střed vesmíru, ale oním centrem byl středosvětový oheň. Stoupenci Pýthagora systém dále systém rozpracovali a jeho podoba je známa z prací Filolaa (5. století před n. l.). Kolem centrálního ohně kroužilo v kruhových drahách deset nebeských těles a vyluzovalo přitom nebeskou hudbu. Deset těles proto, že Pýthagorejci považovali za základ všeho čísla a číslo deset patřilo mezi dokonalá čísla. Nejblíže kolem ohně obíhala hypotetická Protizemě (nelze ji nikdy pozorovat, protože je vždy na opačné straně centrálního ohně) a poté následují Země, Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn a sféra stálic. Centrální oheň ze Země nemůžeme nikdy spatřit, protože Země je k němu stále přivrácena pouze neobydlenou polokoulí. Světový systém pýthagorejců se nijak významně neuchytil a později zcela zapadl.

Velký průlom do dosavadních představ o stavbě vesmíru vnesl Hérakleides z Pontu (asi 390 - 310 před n. l.). Poprvé představil myšlenku, že některé z planet mohou obíhat kolem jiného tělesa. Podle jeho tvrzení Merkur a Venuše obíhají kolem Slunce a společně s ním pak kolem Země ve středu vesmíru. Dalším z jeho významných tvrzení bylo, že sféra stálic se neotáčí, ale že se otáčí Země kolem své osy.

Od myšlenek Hérakleida nebylo daleko k heliocentrickému systému z roku 280 před n. l., který prosazoval významný antický astronom Aristarchos ze Samu (asi 320 - asi 250 před n. l.). Aristarchos napsal, že stálice a Slunce se nepohybují, nýbrž že Země obíhá v obvodu kolem Slunce, které nehybně stojí v centru vesmíru. Aristarchos se snažil určit velikost Země, Měsíce a Slunce a dospěl k názoru, že malá Země nemůže být středem světa a musí jím být horké a velké Slunce. Ale tento výklad světa vyvolal značný nesouhlas a Aristarchos byl dokonce nařčen z bezbožnosti. Ale za prvního zastánce heliocentrismu je považován řecký filozof Anaxagorás z Klazomen (asi 500 - 428 před n. l.), který považoval Slunce za pouhou rozžhavenou kamennou kouli.

Pro rozhodnutí postavení Země ve vesmíru byl nejdůležitější postavou největší učenec starověku Aristotéles ze Stageiry (384 - 322 před n. l.). Aristotéles ve svých dílech zobecnil vše, co v jeho době mohlo být postiženo pozorováním a zkušeností. Nebyl to sice astronom, ale snažil se vysvětlovat pomocí dedukce a logiky přírodní zákony, jimiž se podle jeho názoru řídí celý vesmír. Pro následující téměř dvě tisícovky let rozhodl základní otázku postavení Země ve vesmíru - Zemi umístil do středu. Kolem Země pak obíhají Slunce a planety a celý vesmír, jenž má tvar koule, je uzavřen sférou hvězd, která je od Země vzdálena devětkrát víc než Slunce. Aristotéles navíc odmítal jakýkoliv pohyb Země a jeho argumentem bylo, že pohyb Země by se musel projevit ve zdánlivě protisměrném pohybu hvězd, a to pozorováno nebylo.

Tento krátký přehled starověké astronomie zakončíme osobností Klaudia Ptolemaia (90 - 160). Na počátku druhého století našeho letopočtu vytvořil svoji geocentrickou soustavu, která vycházela z několika základních premis: 1. Země je koule; 2. Země je v centru vesmíru; 3. Země nevykonává žádný postupný pohyb; 4. všechna nebeská tělesa vykonávají pohyb, který lze popsat pomocí kruhových pohybů; 5. dráha Měsíce a Slunce je vzhledem ke středu Země položena excentricky. Ptolemaios je autorem díla (obsahujícího 13 knih) "Megalé syntaxis", které je známo pod poarabštělým "Almagest", a které je možno považovat za encyklopedii celé antické astronomie. Pro zajímavost: Ptolemaios je také autorem díla "Čtyři knihy astronomických předpovědí", které se stalo základním dílem astrologie.

Hlavní prameny:

[1] R. Čeman, E. Pittich: Vesmír 1 Sluneční soustava, Mapa Slovakia Bratislava 2002

[2] J. Grygar: V hlubinách vesmíru, Albatros, Praha 1975

[3] J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer: Vesmír, Mladá fronta, Praha 1979

[4] J. Grygar, V. Železný: Okna vesmíru dokořán, Naše vojsko, Praha 1989

[5] E. Kotulová: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času, Svoboda, Praha 1978

[6] J. G. Perel: Dějiny představ o vesmíru, Nakladatelství politické literatury, Praha 1964

[7] M. Rees: Vesmír, Knižní klub, Praha 2006

[8] Svet chémie, fyziky, astronómie, Mladé letá, Bratislava 1975

-----

Příště: Nejstarší úvahy o mimozemském životě; plánované zveřejnění 27.12.2010.